Budapešťský prolog

IMAG0718Je něco málo před šestou a na letišti Václava Havla se potkávám s Tondou a Honzou. Vyrážíme do Budapešti jako předvoj naší desetičlenné skupiny. Mohli jsme letět i o den později, sice by na přestup byly více než tři hodiny, ale nechce se mi riskovat, že kdyby se něco sepsulo, tak zrovna moje expedice bude u Zirhamie první bez průvodce. Ale vlastně se do Budapešti dost těším, jsem zvědavý na to, jak se, za tu dlouhou dobu, co jsem tam nebyl, změnila. Kdysi jsem jezdil do Budapešti mnohokrát do roka, maďarští soudruzi byli o něco benevolentnější než ti naši a mohli jsme tak vidět naživo koncerty rockových kapel, o jakých se nám doma ani nesnilo. Taky filmy jako “Jesus Christ Superstar” nebo Formanovy “Hair” jsem viděl poprvé v Maďarsku. Maďarské kapely jako Lokomotiv GT, Pyramis nebo i dnes známá Omega frčely a my jsme pod pódiem zpívali refrén v maďarštině, aniž bychom měli tucha, o čem to vlastně je. Podobně, jako když dnešní -náctiletí zpívají song od Kabátů o paní Vogelrauchové.

Všichni tři máme “infantilní” letenky (zasvěcenci vědí), rušení kojenců je otázkou pár minut. Za hodinu už sedáme na letišti Ference Liszta. V příletové hale měníme naše vouchery na plastovou Budapest Card, díky které máme nejen MHD po dobu 24 h zdarma, ale také nějaká muzea, dvě procházky po městě s průvodcem a také termální lázně.

Honza objednal blízko stanice modrého metra Kálvin Tér velmi pěkný hotel Three Corners Art Hotel, nejen kvůli výhodné poloze, ale určitě i kvůli švédským stolům na snídani. Takže stačí z letiště skočit na autobus 200E, na konečné Kőbánya-Kispest přestoupit na linku metra M3 a za chvíli už se ubytováváme na hotelu. Ale není čas na dlouhý odpočinek, chceme toho ještě hodně stihnout. Dopolední vycházku po části Pešť už nedáváme, tak se rozhodujeme pro Historické muzeum na Hradním vrchu a pak vycházku s průvodcem po městské části Buda, která začíná nedaleko. Ale nejprve je třeba se dostatečně posilnit.

Hned u stanice metra nás zaujme turecké bistro s reklamou na döner kebab za 700 forintů, což je asi 70 Kč. S překvapení zjišťuji, že mi začínají naskakovat první maďarská slovíčka jako “JóRegelt”, “JóNapotkyváňok”, “Tešé”, “Igen”, “Kesenem”, “Zárva/Nítva” či “Visonlatášra” nebo “Három Deci”, která byla uložená někde hluboko na hard disku. Ale vlastně nejsou ani potřeba, obsluhuje nás sličná slovenská Maďarka (nebo maďarská Slovenka?).

DSC05569

Historické muzeum

Historické muzeum, které místní nazývají také Hradní muzeum, protože se nachází v Hradním paláci, se nám hodně líbilo. Cestujeme časem, začínáme u římského osídlení, přes středověké Maďarské království, tureckou a Habsburskou okupaci až ke vzestupu a pádu komunismu. Jednotlivé expozice jsou jednoduché, o to však názornější, bez přemíry výstavních předmětů pod sklem vitrín. Kromě chronologických expozic jsou velmi zajímavé i “tématické odbočky”, kde se návštěvník může seznámit třeba s etnickým složením obyvatelstva, historií a kulturou lázeňství či pěstováním vinné révy.

DSC05585

Ale to už musíme pospíchat na místo srazu odpolední vycházky, které je u chrámu Sv. Matyáše. Schází se nás tu asi dvacet, různých národností, my jediní jsme Češi. Průvodkyně je paní středního věku se slušnou angličtinou. Trochu nás postraší hned na začátku a to tím, že vycházka bude trvat tři hodiny. Počasí je poměrně nevlídné, my jsme oblečeni spíše na tropy, no uvidíme, jak to s paní dlouho vydržíme. Průprava z Historického muzea se nám hodí a tak když klukům překládám, ani si nemusím moc vymýšlet. Po dvou hodinách nám dochází, že to paní s délkou vycházky myslí vážně. Skupina už jí začíná povážlivě řídnout a když průvodkyně ukazuje na malou pekárnu s tím, že tady mají nejlepší štrůdl v Budapešti, mrkneme na sebe a je rozhodnuto, bereme kramle taky.

Čeká nás zlatý hřeb programu, termální lázně Szent Lukács, taky samozřejmě zdarma. Lázně založili rytíři řádu sv. Jana ve 12. století, fungovaly i během turecké okupace a byly oblíbeným místem paši Mustafy. V roce 1884 je zakoupil Filip Palotay, postavil hotel a lázně přebudoval podle tehdejších nejmodernějších zdravotnických poznatků. Jezdili se sem léčit lidé z celého světa, kteří na důkaz vděčnosti darovali lázním mramorové desky, které dodnes zdobí chodby historické budovy. Lázně byly znovu zmodernizovány v roce 1999 a od té doby jsou vybaveny vířivkami, bublinkovými koupelemi, masážními tryskami a jinými atrakcemi běžnými v dnešních akvaparcích.

V lázních je nám pár naskočených maďarských slovíček naprosto k ničemu. Nikde ani slovo v angličtině, obsluha mluví pouze maďarsky. Ukázat Budapest card a dostat díky ní plastový náramek s čipem pro vstup turniketem nebyl takový problém. Zato nalézt ve složitém labyrintu budovy správné převlékárny se skřínkami už problém docela byl. Tak bloudíme po chodbách v plavkách a bosí, s ošacením a botami v rukou, jezdíme výtahem nahoru a dolů, po schodišti nahoru a dolů až se nakonec zadařilo. Bazény s teplou léčivou vodou už jsme fakt potřebovali. Každý bazén má vodu jinak teplou, je u něj i informační tabulka s doporučenou dobou pobytu. Po zkušenosti z thajským termálů, kdy mně už museli z vařící vody skoro tahat, jsem už opatrnější a doporučenou dobu v horkém bazénu nepřetahuji a prokládám bazénkem studenějším. Dá se tu i pořádně zaplavat ve venkovních bazénech, z jednoho nás sice vyhodili, protože jsme neměli koupací čepice, ale ve druhém už to nevadilo.

Byla to paráda, ale už je třeba zase něco pojíst. Na Tripadvisoru jsme četli superlativy o Bors Gasztrobaru, který je podle recenzí uživatelů na prvním místě mezi levnými restauracemi, prý unikátní koncept. Jsme zvědaví, tak ho jedeme vyzkoušet. Je to polívkárna a sendvičárna, menu je napsané na tabuli směsí angličtiny a maďarštiny, absolutně nesrozumitelné. Obsluhující chlapík má sice tendenci poměrně ochotně všechno vysvětlovat, ale je to k ničemu, po prvních pár položkách zapomínám, co byla ta první. Volíme tedy nějakou gulášovku a dostáváme polívku do papírového kelímku jako kolu u Mekáče. To je tedy ten slavný koncept! Ne, nebyla špatná, ale že bychom se tam museli táhnout přes půlku města, to tedy ne. A ani žádná láce, na stojáka za 550 Ft. (55 Kč). Naštěstí je hned vedle další turecké bistro, kde se pořádně dojídáme.

Noc je ještě mladá a tak ještě zapadneme do prvního sklípku. Po lahvince Muškátu a pár koktejlech jsme zralí na postel.

IMAG0745

Máme štěstí, poslední tramvaj nám jede skoro až k hotelu.

Švédský stůl na snídani byl opravdu bohatý, což nás trochu zdrželo a na letišti jsme 5 minut před koncem platnosti 24 h karty. Mirek, Jitka a Eliška tam již jsou, přijeli nočním autobusem Orangeways. S mírným zpožděním dorazí i zbytek budapešťské party, Hanka s Katkou a Lukáš s Romanem. Kvůli úspoře financí máme u Wizzairu koupena pouze 4 odbavená zavazadla a tak začínáme vytvářet z tašek a batohů pomocí pytlů na odpadky, smršťovací fólie, lepenky a digitální váhy neforemné balíky o váze 31,5 kg. Naše zavazadla sice budí trochu pozornosti, kvůli tomu největšímu bagu se dokonce zasekne posuvný pás a musíme jim ručně pomáhat, ale nakonec jsme všichni úspěšně odbavení a můžeme se vydat vstříc hladoletu do Dubaje.

DSC05626

Budapešť nezklamala, oproti Praze se až tak moc nezměnila, obchodní dům Skála Áruház se sice už jmenuje jinak, ale prosklený hotel Hilton stojí pořád v těsném sousedství chrámu sv. Matyáše. To, společně s Novou scénou Národního divadla, byly ve své době dvě největší architektonické prasárny východního bloku, které jsme dost prožívali. Od té doby podobných zvěrstev přibylo, lidi si zvykli a už to skoro nikdo neřeší.

Napsat komentář