Jak jsme kupovali jízdenky na vlak

Letíme. Z Prahy do čínského Chongqingu [čongčingu] přes Helsinki s Finnairem. Sehnali jsme zpáteční letenky v akci za 11 500 Kč bez dlouhého čekání na přestupu ve Finsku. Z něho si pamatuju jenom lahvové pivo Krušovice za 10 éček, prasárna. Do onoho velkoměsta v provincii Sečuan přiletáme v sedm hodin ráno místního času. V mezinárodní příletové hale je jeden bankomat a ten nefunguje. 200 korunový poplatek za výměnu peněz za ještě potupnější kurz v letištní směnárně nedáme, raději si budeme vrtat koleno :-) Zkusíme najít štěstí v jednom z vnitrostátních terminálů. Je jich šest a tak je postupně obejdeme. Jsme tam sami. V miliardové Číně? Jako opravdu?

Cina_2014_208

Čas od času vtlačíme debetní kartu do chřtánu seriózně vypadajícího bankomatu, abychom za pár desítek sekund zjistili, že nám ty komunistické juany dneska prostě nedaj. Když se vrátím s nepořízenou z obhlídky stanice metra, kde sice krásné nové bankomaty jsou, ale peníze Evropanům nedávají, připravuji své myšlenky na cestu do lichvářské směnárny.

Naštěstí, Petr, který se vydal na průzkum prvního patra odlétové haly se vrátil s úsměvem a velkým vějířem sto-juanových bankovek. Když už máme všichni peníze, dáváme prvních párset juanů do společného banku, kupujeme lísty a můžeme jet metrem směrem do centra.

Jedeme asi půl hodiny a pořád jedeme prázdným metrem. V té miliardové Číně. Vím, že to příjde, vím, že se za chvíli davy nahrnou. Otázkou je kdy, ale s blížícím centrem je jasno – všichni se nasáčkovali do metra z těch paneláků, které byly postaveny 10 metrů od nadzemní dráhy. Prostě luxus. Za 7 juanů se můžete nejenom svézt metrem z letiště do centra Chongqingu, ale i nahlédnout do života obyčejných Číňanů, do jejich obýváků, jídelen, kuchyní, postelí a snad i toalet.

Vysedáme z metra a snažíme se jít správným směrem k našemu hostelu někde u řeky, kde se máme sejít s Jitkou, která přilétá o pár hodin později z australského Sydney. Cestou se prodíráme opravdovým mraveništěm lidí, miniaturních obchůdků a nosičů, kteří po městských schodech – a není jich v Chongqingu málo, tahají na bambusoých tyčích velké zelené vaky se zbožím. Hádáme, že někteří musí mít naloženo dobrých 50 kg, když vidíme ty jejich drobné krůčky.

Po pár desítkách minut a několikáterém vyptávání se dostáváme do hostelu, kde slastně sundáváme bágly a v příjemně klimatizovaném prostoru si vychutnáváme první čínské pivo. Je teprve 10 h dopoledne tj. na pokoje nás pustí po poledni a tak čekáme ve společenské místnosti hostelu. Někteří z nás se regulérně natáhnou na sedačky a dávají si dvacet, protože ten časový posun dělá své. Když Jitka dorazí taxíkem z letiště, jdeme se ubytovat – celá skupinka do jednoho dormitory pro 6 lidí a já jsem zbyl na ocet. Původně nás mělo být dohromady 8, ale Dan bohužel onemocněl a do Číny se s námi nemohl vydat. Tak třeba někdy příště, Dane. Tímto Tě zdravím.

Cina_2014_212

Většina lidí zůstává na pokojích a chystá se k 2h spánku, když společně s Pepou a Jitkou vyrážíme nahoru po schodech do centra města hledat prodejnu vlakových jízdenek – hlavní úkol pro dnešní den. Chceme si koupit na zítřejší den vlakové jízdenky do 1100 km vzdáleného Kunmingu v provincii Yunnan [junan]. Podle instrukcí recepčního hostelu jdeme k jedné křižovatce, kde se má ona prodejna, cestovní agentura, stánek, obchod či cokoliv obdobného nacházet. U křižovatky žádnou prodejnu vlakových jízdenek nenajdeme a tak se z ní postupně vydáváme všemi směry, abychom na konci našeho hledání našli velký kulový.

Po půlhodině hledání docela rezignujeme, což ve výsledku znamená, že budeme muset jet na vlakáč,…. když v prstech jedné holčiny spatřím onen růžový lístek. Ta barva a ten tvar se nedají jen tak zapomenout. Vlakové jízdenky jsou, dámy a pánové, v Číně, růžové :-) Začínám gestikulovat, kde že jako ten lístek koupila a ona ukazuje na tu blbou křižovatku, kterou jak trotli opět 3x obejdeme a stejně nic nenajdeme. Ptáme se recepční jednoho hotelu, která je tak hodná, že nám v Google překladači dovolí naťukat “train ticket”. Když paní zvolá pověstné “ooooooo” víme, že téměř máme vyhráno, ale směrem, kterým nám ukazuje nic nevidíme. Někde ta prodejna lístků přece musí být. Bloudíme, hledáme a když podruhé téměř rezignujeme, zabloudíme do podzemních garáží, ve kterých se nachází malé okénko s nápisem “Train Ticket Office”. Paráda, mission accomplished. Teď začne druhá fáze – koupě jízdenky.

Jelikož čínsky nemluvím a prý ani tóny jako Evropan nikdy nezvládnu, základem komunikace v Číně je kreslení obrázků, pantomima a vyslovování jednotlivých nekomplikovaných slovíček. Snaha zabalit slovíčka do věty je zde marná, stejně vám nebudou rozumět. Po čtyřech letech nastal čas oprášit moji “čínštinu” a tak na paní za přepážkou chrlím: “Kunming (cílová stanice), mintieng (zítra), jingvó (vlaková třída, tj. lehátkový vůz) a ukazuju na prstech číslovku 7”. Wow, vypadá, že pochopila o co jde a už to tam sází. Za chvíli se na obrazovace objeví číslo vlaku a ceny pro jednotlivé vlakové třídy, což odpovídá tomu spoji, který jsem si dříve našel na internetu. Předávám ji 7 pasů, které jsou potřeba ke koupi jízdenek, pak si ještě všechno 3x odsouhlasíme než mi ty malé růžové papírky předá. Konečně. Vracíme se na hotel, kde si dáváme mandatorního frťana za zásluhy. V duchu si říkám, že se v Číně ještě pořádně zapotím.

Poté, co si chvilku odpočineme, vyrážíme již všichni do centra Chongqingu – výstavní čtvrti Jiefangbei, plné mrakodrapů a značkových prodejen. Je to velmi odlišná čtvrť od té, co v ní u řeky bydlíme. Z minula si pamatuju, že docela dobře se dá najíst v tzv. food courtech obchoďáků, tak míříme do jednoho z nich a máme štěstí – jídelna je tam. Dáváme si naše první čínské jídlo, každý podle svých chutí, preferencí a podle individuální míry tolerance na pálivost. Nu což, jsme v provincii Sečuan a nepálivá jídla snad zde neexistují :) Na hostel se dostáváme až večer. Všichni se shodují, že Chongqing je hnusné komerční velkoměsto, kde nic není, ale logisticky bylo velmi výhodné sem přiletět.

 

 

Napsat komentář