Jak jsme si z mikrobusu udělali taxík

Ráno druhý den nás probudí slunce, obloha je krásně modrá a v dáli za kopcem u naší vesnice jsou vidět zasněžené vrcholky čtyřtisícovek. Nasnídáme se a rozhodneme se vyšplhat na ten kopec, odkud si slibujeme, že budeme mít krásná panoramata. Odhaduju to tak na 1h nahoru, což se víceméně potvrdilo a výhledy byly opravdu nádherné, úplný highlight dne (a později i jeden z top zážitků expedice), nikdo nelitoval, že jsme do té „díry“ jeli. Bylo to parádní místo na meditaci…

My a panoramata hor u Chelgerd

Nasedáme do místního busu v Chelgerdu

Z hotelu jsme vypadli kolem poledne a šli jsme na místní kruháč, který sloužil jako zastávka pro autobusy a taxíky. Chceme si udělat zážitek z jízdy místním autobusem, tak čekáme. Když se po nějaké čtvrthodině bílý mikrobus objeví, rychle do něho nasedáme, i s bágly. Ups, uvnitř je bus téměř plný, jenom 3 místa jsou pro nás volná. Zbylí tři se nasáčkovali do uličky, sedí na baťozích, Miro se usazuje v uličce v „ženské řadě“, což by mohl být samozřejmě problém. Naštěstí se vyřešil tak, že místní ženy si ještě více přikryly obličeje  svými šátky před tímto bílým „satanášem“ :-).

Nálada v buse je prima, všichni se na nás tak krásně smějou, Vítek se vepředu snaží komunikovat s místňáky a s řidičem, který si ho oblíbil. Po 60km přijíždíme do Farsanu, kde všichni vystupujou a prý máme jít taky, že pokud chceme jet do Shar-e-Kord, musíme změnit autobus. Zezadu autobusu hulákám na řidiče, jestli jako jede dál, nebo nikoliv, on chvílí váhá, potom zavře dveře a jedeme dál. Vypadá to, že jsme si z místní autobusové linky udělali taxíka, pač jsme v buse sami.

Vítek v centru dění autobusu

Když vystupujeme, cena 50 000R na osobu příjemně překvapuje. Jdeme hned na autobusák, kde zjišťujeme, že autobus do Shirazu je vyprodaný nebo nejede vůbec (kdo ví, prostě NO GO), tak bereme 14:30 bus do Yasuj, prý 4h cesta horami. Před odjezdem nám chlapík kontroluje jízdenky a sonduje: kde jsme byli, kam jedeme, čím se živíme, prostě výslech, ale na ten jsme si už tady zvykli. Když mu Michal odpověděl, že je dentista, požádal ho, aby vystoupil z autobusu a jak nám později Michal řekl, chtěl po něm, aby mu dal na nějaké recepty svoje české lékařské razítko :-) (škoda, že ho nevozí sebou).

Cesta nakonec trvá 6h, ke konci nám pustili dokonce i film s anglickými titulky, který byl zajímavý, ale na který jsme se bohužel nedodívali, protože nás vyhodili na kulaťáku velmi daleko za městěm Yasuj. Že prý máme jít na policejní stanici u dálnice, že busy na Shiraz staví tam, nu tak jdeme.

Tam se dozvídáme od jednoho z pasažérů, že busy na Shiraz zde staví, ale nejbližší bude až v 22h. Nechceme čekat 2 hodiny, tak prosíme ochotného klučinu (potom od nás dostal pohlednici Prahy jako poděkování), ať zavolá na agenturu taxi a ať se zeptá kolik to bude. Here we go, 500 000R za 140km na taxík, bereme.

V Shirazu nás vyhazují u další velké křižovatky, jak jinak, kdyby alespoň jednou nás chtěli vzít přímo do centra. Každému z řidičů dávám ze společného banku dohodnutých půl mega riálů, jeden si bankovku bere hned, druhý se tváří, že se mu děje křivda. Nevím, na co si hraje, nemám na něho nervy a tak mu nedávám nic a jdu se podívat na střed křižovatky, jestli tam nejsou nějaké informační cedule, které by nám pomohly v orientaci.

Hmmm, tudy cesta nevede, avšak s orientací nám pomáhá jedna holčina, která k nám přijela na pomoc, a která nám sděluje, že si musíme vzít taxíka, jak jinak, že centrum je 12 km daleko. Mezitím, si „ukřivděný“ řidič vzpomene, že by tu půlmegovku docela rád vzal, tak mu ji dávám, podáme si ruce, řekneme si Choda hafez (Sbohem) a nasedáme do místních taxíků, které nás zavedou do hotelu Anvari na doporučení jednoho Němce, kterého jsme potkali v Esfahanu. Ubytko OK, jdeme na půlnoční kebab (ten byl výýýýýborný) a spát.

Napsat komentář