U mostu přes řeku Kwai je expedice kompletní

Budíček máme na 8:00, ale z důvodu horka se probudím už v 6 a dál nemohu spát. Zatímco všichni ještě spí, jdu se podívat kousek dál na pestrý ranní trh, kde si Thajci kupujou snídani. U jedné paní si v pojízdném stánku kupuju ledové kafe, u druhé mango, u třetí smažené masové kuličky s čili omáčkou, které jsou thajskou klasikou a jsou dostáni víceméně všude. Možná proto je přezdívám „kuličky štěstí“.

Dneska máme v plánu přesun do Kanchanaburi [Kančanaburi], takového provinčního městečka, kde se máme sejít s kluky, dnes nebo zítra. Kolem 9h vyrážíme z hotýlku na autobusák, volá mi Johnny, že přiletěli bez problémů a že už jsou v Kanchanaburi, což mi trochu vrtá hlavou, jak se tam tak rychle dostali.

Johnnyho intermezzo

Do Bangkoku přilétáme v jednu ráno a to znamená, že již nejezdí veřejná doprava a musíme si tak vzít taxi. To by mělo stát něco kolem 250 bátů, ale chtějí 700 a necouvnou ani o píď. Naštěstí jsme potkali ty dva Němce, co nás fotili v Dubaji a ještě nějakou další holčinu a takhle v pěti lidech to už tolik nebolí. Necháme se s nimi odvést do centra batůžkářů a párty – Khao San Road.

Hned nás tam po výstupu přivítaly místní prostitutky, ale ani kolo bych si o ně neopřel. Tolik k jejich atraktivitě. S Danem jsme se dohodli, že se pokusíme rychle dostat do Kanchanaburi, aby na nás skupina nemusela dlouho čekat a my se tak připojili jsme ke zbytku expedice co nejdříve. Byly asi dvě ráno a my si to s krosnami štrádovali nočním Bangkokem za pískotu krysích královen. Jak se vzdalujeme o Khao San Road, vše utichá, lidí ubývá až v černých ulicích zůstaneme jen my dva. Ani ty krysy tu už nejsou. Naše cesta vede na sever, asi 10 km vzdálené autobusové nádraží na Mo Chit, odkud pojedeme do Kanchanaburi. A proč se trochu neprojít, že?

Kolem čtvrté na nás přišla chuť na snídani, tak jsme se snažili v 7 Eleven koupit čerstvý hotdog, ale podařilo se nám koupit jen párek. Nevadí, dokoupíme nějakou housku a bude to. Jaké ale bylo naše překvapení, když sedíme venku před krámem a jdeme se tu mňamku a zjistíme, že ona houska, co jsme si koupili je uvnitř namazaná máslem a džemem?! Co vám budeme říkat, snědli jsme to. V Hiltonu vám to k snídani asi nedají, ale docela to šlo.

Na poslední dva kiláky jsme si pro ten pocit vzali tuk tuk. První dva mi ujely, když jsem si validoval férovou cenu a začal jsem příliš nízko, ale pro třetího bylo 40 bátů již ok. Na nádraží jsme byli v pět a hned v šest nám jel přímý bus. Sedli jsme si úplně dozadu, batohy jsme měli hned za námi a tak jsme si mohli sklopit sedadlo a oba jsme okamžitě upadli do hlubokého spánku. Po dvou dnech jsme byli vděční i za tuhle hodinu a půl.

Tak jsme tady a je osm hodin. To bude Jurek koukat, jaký jsme rychlíci! 🙂 Zašli jsme do obchodu a koupili si místní SIMku, ve vedlejším obchodě s mobily mi ji ostříhli na můj formát a volám Jurkovi, který je opravdu překvapen. Prý dorazí dnes odpoledne a máme jít k řece najít ubytko a zkusit také Jelly Frog Guesthouse. Tak jo, máme úkol. Ale nejdřív si sedneme na kafe a džusík, kde jsou z nás holky za pultem celý vysmátý 🙂

Cestou k řece potkáme rikšaře, který nám nabízí odvoz, tak s úsměvem děkujeme a že se raději projdeme. A děda se s námi i tak dal do řeči a říkal, že pracoval jako stavař, ale pak přišla krize a nebyla práce. Tak teď si přivydělává s rikšou, popřál nám hezkou dovolenou a jel dál.

My u řeky obešli několik guesthousů až jsme došli i k tomu Jelly Frog, který byl jednoznačně nejlepší a rozhodli jsme se zůstat právě tam. Dáme 290 bátů za dvoulůžák s klimatizací umístěný kolem krásné zahrady a je tady i restaurace. Tam si dáme thajskou polévku – Dan nepálivou verzi, já tu pálivou a zapijeme to vychlazeným changem. Dan si šel pak zdřímnout na pokoj a já se rozvalil na lehátku na zahradě ve stínu vysoké palmy.

Jurkovo pokračování

Cestou na autobusák se stavíme u paní s kávou, u které jsem byl ráno, pač kafe bylo výborné. Než nás všechny obslouží, přibíhá k nám další paní, která svolává lidi pro jízdu minivanem do Suphanburi, městečka v polovině cesty mezi Ayutthayou a Kanchanaburi. Vím, že přesně tam musíme jet, protože přímý bus do Kanchanaburi odtud nejezdí. Než abychom se nejdříve nasnídali a pak čekali než se naplní další minivan, rozhodneme se jet nalačno ihned. Není to však daleko, do hodiny jsme tam. Máme dvacet minut než nám pojede další bus do Kanchanaburi – víme přesně jak s tímto časem naložíme – v nádražní jídelně si dáváme nudlovou kuřecí polívku za 25 bátů.

Po dvou hodinách cesty přijíždíme do Kanchanaburi, bereme velký taxík tj. auto s polootevřenou korbou pro přepravu lidí do Jelly Frog, kde se kluci ubytovali a kde nám zarezervovali pokoje. S nevyspalým Johnnym jsme se setkali jak dřímal na lehátku na zahradě pod palmou, s Danem o něco později, když už se vyhajal. Holt, kluci dva dny nespali.

Ubytujeme se za 290 bátů za dvoulůžák, dáváme si pivko na zahradě a kolem čtvrté již v celé expediční sestavě: Di, Klárka, Oňa, Lenka, Petr, Dan, Johnny a já, vyrážíme na prohlídku pěkného muzea železnice, kterou během druhé světové války stavěli Japonci pomoci válečných zajatců. Součástí železnice je most přes řeku Kwai, který z filmu či knížky všichni známe a ke kterému jsme se šli projít k večeru.

Kluky jsme tam nechali fotit večerní scenérie, my jsme si vzali taxík do města pro něco k jídlu. U mě zvítězily grilované olihně, mňamka. Den jsme zakončili seznamovacím večerem, jak jinak než u piva, pálenky a rumu p. Miřacké 🙂 . Johnny dostal přezdívku „Mazlík“, zřejmě podle toho jak se tváří, když vypije jedno pivo (pozn. Johnnyho – dvě piva. Ne vážně, vysvětlete mi původ mojí předzdívky v komentářích :)).