Když jsme se po dvanácti a půl hodinách dohrkali do Nyaugshwe u jezera Inle, bylo pět ráno, ještě tma a příjemné chladno. Je to jediné městečko okolo jezera, kde se dá sehnat ubytování za rozumnou cenu. Autobus zastavil někde na ulici, ne na nádraží a my jsme podle mapy začali směřovat k Remember Inn hotýlku, který jsem nám zabookoval po telefonu cestou sem.
Jak tam jdeme temnou ulicí, zastavují nás dva mlaďasové na motorce s tím, že musíme zaplatit 15 dolarů za vstup do zóny jezera Inle. Ano, tohle výpalné na turistech vybírá vojenská junta a nejen v okolí jezera Inle, ale i například v Baganu. Ale proč bychom měli platit nějakým klukům na ulici, co říkají, že jsou výběrčí? Nabízejí, abychom s nimi šli do jejich kanceláře, ale to odmítáme a říkáme jim, ať jdou s námi do našeho hotelu a že tam jim to možná zaplatíme. V hotelu na recepci jsme narazili na paní, která asi neměla vůbec tušení, co se to děje a když jsme se jí ptali, jestli je to legitimní jim zaplatit, tak řekla, že asi jo. Vyfotil jsem si jejich (možná falešné) legitimace a zaplatili jsme jim výměnou za „vstupenku do zóny“. Nebylo moc cesty kolem.
Dostali jsme tři pokoje, jsou velké a čisté. To nám k radosti stačí. Vyrážíme hned na terasu hotelu pozorovat východ slunce nad horami okolo nás. Mlhový opar a naprosté ticho tomu dodává zvláštní atmosféru. Dneska tu ještě snídani nemáme, tak neotálíme a míříme na velký místní trh poučit se, jak to tady chodí.
Zapadli jsme na snídani do malé restaurace o pěti plastových stolech pod plachtou a dáváme si většinou smaženou rýži s nějakou zeleninou. Snídaně za dolar pade a jak to člověka nasytí! Okolo nás už chodí Barmánci nakupovat čerstvou zeleninu a my se po polknutí posledního sousta vrháme do centra dění s našimi fotoaparáty. V kryté části trhu najdete všechno od drogerie po řeznictví, ale zapomeňte na nějaké mrazáky. V nejlepším případě maso leží na ledu…
Holky nakupují…
…a takhle se tu na ulici připravují placky z tenkého těsta.
Před polednem si půjčujeme za dolar kola a vyrážíme se projet po městečku. Mám na mapě označeno pár klášterů, ale bylo to pořád na jedno brdo – „špička“ a Buddha. Já vím, co bychom taky čekali, že? 🙂
Luciána najednou postihne defekt, tak hledáme opravnu kol. Ptáme se místních a posílají nás k jedné dílně nedaleko. Tam nám kolo na počkání za půl dolaru opraví. Ono přidat tam jednu matku a utáhnout nebyla zas taková dřina. Pokračujeme už mimo město přímo k jezeru Inle, na jehož východní straně na kopci se nachází vinice Red Mountains.
K vinici přijedeme ve 12 hodin ve slušném pařáku a vidíme ceduli, že prohlídky vinařství mají od 12 do 14h přestávku. Čas netrávíme jinak než degustací místních vín. Za 2,5 dolaru nám přinesli 4 sklenky s různými víny. Narovinu, barmské víno bylo asi jedno z nejhorších, co jsem měl. Jen sauvignon blanc se dal pít, aniž by vám obličej svíraly křeče nechuti. Je 14 hodin a jdu se zeptat, jestli můžeme začít prohlídku, že už jsme se tu načekali dost. „Víte, on náš průvodce, co dělá prohlídky tady dneska není, tak prohlídka nebude.“ K čertu s váma.
Cestou jsme si vyfotili pravé rákosové domky, které jsou na malých vesnicích tradičním obydlím a teď jedeme do školy, kterou objevil Fanda, když si prve zajel a minul naši odbočku na vinici. Zastavujeme venku a k mému překvapení půlka lidí dovnitř ani jít nechce (a prohloupili, to se na mě nezlobte). Opatrně vstupujeme s Hankou a Frantou dovnitř a netušíme, co bude následovat.
Učí se zde první až pátá třída a s děti tady vzdělávají dvě učitelky, které nehovoří anglicky a tak přichází na řadu pantomimické představení, kdy jim vysvětluju, že jsme tady moc rádi a chtěli bychom, jestli by nám třeba děcka nezazpívala něco tradičního.
Chvíli to trvalo, ale za pár minut už děti stojí nastoupené na pódiu na jedné straně velké místnosti s lavicemi, ale bez stolů. Děti si nás nedůvěřivě prohlížejí, protože některé viděly Evropana možná poprvé v životě. Začínají sborově zpívat. My sedíme jak přikovaní a posloucháme.
Užíváme si tenhle jedinečný okamžik. Když dozpívaly, tleskáme a než dotleskáme, pokračují přídavkem. Nakonec nám zapěly čtyři písničky, získali jsme jejich důvěru a chtěly se už i fotit a nás chlapy tahaly za chlupy na rukou 🙂 Naprosto jsme narušili odpolední vyučování a tak jsme se pomalu museli rozloučit a děti i učitelky nám mávaly celou dobu než jsme odjeli za zatáčku. Bylo to neskutečně milé a autentické, takhle to máme v Zirhamii rádi!
Cestou zpátky do Nyaungshwe jsme míjeli továrnu na zpracování cukrové třtiny, dovolili nám se tam rozhlédnout, ale nikdo nemluvil anglicky a tak jsme jen okukovali a po chvíli se vrátili k našim bicyklům a pokračovali na hotel.
Byl čas na odpolední poradu, kde se řešil plán expedice. Hlavně Lenka s Luciánem chtěli vidět vše černé na bílém, můj hrubý plán cesty v hlavě jim nestačil. Začalo se vášnivě diskutovat nad tím, kdo co chce vidět, protože bylo jasné, že se nedá stihnout vše, co Barma nabízí. Nakonec jsme jakžtakž došli k nějakému koncensu. S klukama jsme zašli na večeři na trh k Indům a pokračovali večerním posezením vedle hotelu.
Napsat komentář