Na ostrově Masirah

pobřežní silniceJe už skoro poledne a čeká nás zhruba 240 km do přístavu Shannah, kde se nalodíme na trajekt. Jedeme po nové pobřežní silnici přes Al-Ashkharah, kde nám cestu trochu znepříjemňují písečné jazyky, na kterých se auto chová úplně stejně jako na jazycích sněhových.

V přístavu zrovna rybáři vytřepávají svůj úlovek ze sítí, je zajímavé je chvíli pozorovat. Všichni rybáři jsou Bengálci, což je trochu pejorativní označení námezdních dělníků pocházejících ze zemí kolem Bengálského zálivu, tedy Pakistánců, Indů a Bangladéšanů. Pouze majitelé lodí jsou Ománci. S jedním se dáváme do řeči a dozvídáme se cennou informaci, že už je neradno ztrácet tady více času, protože u mola čeká trajekt připravený k odplutí.

trajekt na MasirahMáme štěstí, naloďujeme se skoro jako poslední. Zaplatíme 8 OMR za osobák (asi 520 Kč), za SUV 10 OMR a máme před sebou asi 1,5 hodinovou plavbu.

Ostrov Masirah má na délku necelých 70 km, na šířku v nejužším místě 9 km a po celém jeho obvodu vede pěkná silnice. Není problém ho za 2-3 h objet celý kolem dokola.

To však v plánu nemáme. Nejprve je třeba se posilnit, od vydatné snídaně jsme neměli nic v žaludku. V přístavním městě Ras Hilf je dostatek levných pakistánských restaurací, zapadáme tedy do první z nich, kde mají obvyklý sortiment. Zeleninové kari, kheema (mleté skopové s hráškem), mutton masala (kousky skopového v pikantní omáčce), s křupavou plackou paratha nebo rýží v cenách od 30 do 65 Kč. Vše zapíjíme sladkým čajem s mlékem (nebo i bez mléka) za 6,50 Kč. Všem nám místní jídlo opravdu hodně chutná a tak už mi skupina věří, že vařit čínské polévky nebo Trenčanský párok s fazul’ou by byla v Ománu zhovadilost.

S Amirem máme sraz na kempovišti, kde jsme se před léty seznámili. Já to místo snad poznám, ale pro jistotu mám souřadnice uložené v GPSce. Amir si na to tak dobře nepamatuje, ale prý nás bez problémů najde, tak uvidíme. Ale ani jsme nedojedli a už mi telefonuje, že brzy taky dorazí. Vedle pomalého trajektu začal totiž nedávno jezdil i rychlý, moderní katamaran, který čas plavby mezi pevninou a ostrovem zkrátil zhruba na polovinu. Majitel restaurace mluví arabsky asi dost mizerně, ale po několika opakovaných telefonátech nakonec Amir najde tu správnou restauraci, kde na něho čekáme a domluvíme program na následující den.

kempujeme na pláži

Nejhezčí místa na kempování se nalézají na jižním cípu ostrova, kde se střídají malé písčité plážičky se skalnatými výběžky. To jsou místa, kde je i nejlepší šnorchlování a kam chodí klást svá vejce několik druhů mořských želv. Hlavní sezóna kladení vajec je však v létě, tak asi nebudeme mít štěstí, ale malá šance tu přesto je, protože kareta zelená jako jediná klade vejce průběžně po celý rok. Na mé kempovací pláži ale žádné stopy po želvách z minulého večera nejsou, tak jen stavíme stany a usínáme za hukotu příboje.

Na lovu langust

majákHanka, Katka, Roman a Lukáš se ráno rozhodnou, že vylezou na místní kopec s majákem. My ostatní šnorchlujeme a relaxujeme na pláži.

Kolem poledne dorazil Amir s kamarádem, posadil nás na korbu svého pick-upu a vyrážíme na lov langust. Bereme potápěčské masky a šnorchly, všichni dostáváme speciální háky, já a Honza máme svoje teleskopické duralové, které jsme si zakoupili v předstihu na americkém Ebayi.

Amir nás vysazuje po skupinkách na jednotlivých místech, kde tuší, že by mohly langusty být. Pro sebe si vybral úzkou průrvu mezi skalisky, o kterou se rozbíjejí mohutné vlny. Ač se pokládám za dobrého plavce, do takového vlnobití u skal si rozhodně netroufám a Honza taky ne. Tak je to na něm samotném, my ostatní mu asistujeme ze skal. Dneska ale nemáme štěstí. Amir viděl několik langust, které ale zavčas zalezly pod kameny a nedaly se vyšťourat. Ostatní skupinky jsou na tom ještě hůře, langusty ani neviděly.

U rybářů na kávě

Když jsme nechytili langusty, musíme se o dnešní večeři postarat jinak. Někdo pokračuje v plážové relaxaci, dobrovolníci jedou s Amirem číhat na rybáře až se budou vracet z dnešního lovu. Je ještě brzy, tak nás obyvatelé rybářské vesničky zvou na kávu.

u rybářů na kafiNa rozdíl od čaje je ománská káva pro naše chuťové buňky velmi nezvyklá, světlé barvy, zvláštně kořeněná a pije se hořká. Musím přiznat, že nám většinově moc nechutnala, i ti největší závislíci si raději vařili příšerné instantní tři v jednom. Ti méně závislí dávali samozřejmě přednost vynikajícímu místnímu čaji a na kafe ani nevzdechli. Ale, jak nás Amir nabádá, i za nechutnou kávu se sluší obřadně poděkovat a srdečně se rozloučit s našimi hostiteli.

Plážové grilování

To už vidíme, jak se ke břehu blíží rybářská loď. Amir nás překvapuje svými instrukcemi. “První půjde Eliška a požádá rybáře o jednu rybu. Pak Katka, Hanka a nakonec my chlapi, všichni postupně poprosíme o jednu rybu. Tady totiž platí takový zvyk, že když někdo požádá o jednu rybu, rybáři mu jí ze slušnosti dají zadarmo. Takhle dostaneme 7 ryb a to už nám na večeři bude bohatě stačit. Rozpačitě po sobě koukáme a teprve až když se Amir rozchechtá, tak nám dojde, že si z nás dělá srandu.

rybářiNakonec to s rybáři vyřídil sám a dostal 10 ryb, každá měla hodně přes kilo. To se snad může stát už jenom v Ománu, zatím se tady každý den přesvědčujeme o pravé nezištné arabské pohostinnosti!

Na pláži jsme posbírali naplavené dřevo, Ománci roztáhli velký koberec, připravili jsme ryby a mohlo se grilovat. Jen tak mezi řečí se dozvídáme, že se blíží studená fronta a že se počasí rapidně zhorší. Jen aby nefoukalo, to už jsem na Masirahu jednou zažil. Kvůli vlnám nejezdil několik dní trajekt a nám tak málem uletělo letadlo domů. Další program na Masirahu tedy bude záviset na počasí.

V noci se mé nejhorší obavy začínají naplňovat, začíná se zvedat vítr. Stan se prohýbá, laminátové tyčky sice nápor větru zvládají, ale bojíme se, že to nezvládnou švy. Nakonec jsme s Tondou skoro celou noc stan drželi, aby se nám neroztrhal. Ostatní jsou na tom podobně, spíše však hůře. Nejlépe se asi spalo klukům pod širákem, nechali se zasypat vrstvou písku a možná že i oka zamhouřili.

V písečné bouři

Ráno zuří písečná bouře s neztenčenou intenzitou. Všechny věci, které jsem nechal přes noc venku, jsou nenávratně odváty. Bez pomoci ostatních bychom ani nebyli schopni stan složit. Co teď? Trajekty určitě nebudou jezdit, jet autem v písečné bouři není ani trochu bezpečné. Ale ve městě mezi domy snad tak foukat nebude.

Pomalu se tedy přesuneme do přístavu a zjišťujeme situaci. Starý pomalý trajekt samozřejmě nejezdí a ani se neví, kdy znovu začne. Ale ohledně katamaránu dostávám neurčitou informaci, že ve 12 a pak v 18 hodin by měl vyplout. Ale jak se na něj dostat? Aut, co chějí uniknout z ostrova je moc a míst na lodi málo. Nezbývá tedy než znovu zavolat kamaráda Amira. Díky jeho bratranci, který u lodní společnosti pracuje, se nám podaří zakoupit lístky na večerní plavbu. Na tu polední to ani s takovými konexemi nešlo.

Další rodinná hostina

Z přístavního městečka Ras Hilf pochází Amirova manželka, kterou jsem ale mimochodem ještě nikdy neviděl. S radostí přijímáme pozvání ke tchánovi. Amir tentokrát pečlivě dohlíží na naše oblečení a nařizuje převlečení do dlouhých kalhot. To snad není možné, jak mohli za tak krátkou chvíli připravit znovu tak opulentní hostinu?

u Amirových švagrůSeznamujeme se s další porcí švagrů, strýců, bratranců a synovců. Ženy nám opět zůstaly utajeny. Čas do odjezdu trajektu trávíme podřimováním, je třeba alespoň trochu naspat probdělou noc. Čeká nás ještě skoro 350 km do města Haima, kde vím o slušném kempovišti. Dostáváme sice pozvání k přespání u dalšího strýce ve městě Duqm, ale domlouváme se, že socializace s domorodci už bylo dost a tak jej s díky odmítáme.

Cesta v noci není žádná sranda, vítr fučí i na pevnině a písečné jazyky jsou velmi nepříjemné. Někdy jsou vidět na poslední chvíli a nedají se objet. Strýc z města Duqm mi několikrát v noci volal, aby mně ujistil, že budeme jeho vítanými hosty. Je mi to trapné, ale musím pozvání opakovaně odmítat. Konečně asi v jednu hodinu po půlnoci dorazíme na kempoviště.

Napsat komentář