Návštěva Persepole a taxikář s nečistým svědomím

Dnes chceme jet do jedné z kolébek naší civilizace, do 2500 let starého města Persepolis, resp. toho, co z něho zbylo. Mirek zůstává na hotelu, protože ho to nezajímá a my se pokoušíme na ulici sehnat taxíka pro 5 lidí. To bude těžké. V Íránu max. 4 pasažéři. Vyjednáváme, ale cena se nám nelíbí, nakonec nám jeden chlapík zastaví a všechny nás veme na autobusák, odkud jezdí žluté taxíky přímo do Persepole.

Ujímá se nás chlapík, který dobře umí anglicky, že prý nás tam všechny hodí za 300 000R, zpátky se dostaneme busem. Nakonec během cesty volíme jinou variantu, že nás ještě zaveze do Nekropole a v Persepoli potom bude na nás čekat a jakmile skončíme s prohlídkou, zaveze nás zpátky do Shirazu.

Když se ho párkrát zeptáme, kolik to bude stát, pořád mlčí, resp. říká, že to bude férová cena pro něho i pro nás. No to bude překvápko, ale riskneme to.

Nekropolis jsou hrobky panovníků, které jsou vytesané vysoko ve skále, opět cena vstupné pro cizince 100 000R, v Persepoli bylo vlezné 150 000R. Jak oni nemají ještě natisknuté nové lístky s novou cenou, tak nám třeba dají 10 lístků po 15 000R a kontrolor u vstupu ty lístky všechny počítá a běda aby jich bylo pouze 9. No prostě fraška.

Panorama Persepole

V Persepoli se mi to hodně líbilo, hlavně ty reliéfy a různé motivy precizně vytesané do kamene. Strávili jsme tam necelé tři hodiny, z čeho byl náš taxikář mírně nervozní, protože jak říkal, většina turistů tam stráví pouhou hodinu. Holt, my si takové věci chceme vychutnat.

Po příjezdu k hotelu nás čeká vyučtování taxislužby, to bude překvápko :-) Ještě během zpáteční cesty si spočítáme kolik je férová cena za počet ujetých km, za čekání, za počet osob, prostě dle našich dosavadních zkušeností a vychází nám celková cena na auto 1 mega, tj. 200 000R na osobu. Čekáme s čím příjde taxikář. Here we go, 1 250 000R. To je dle nás více než férová částka, tak říkáme, že by měl slevit o čtvrt mega. Kroutí se ale snižuje na 1,1 mln. My stojíme tvrdě za svým názorem i férovou kalkulací, dávám mu do ruky jedno mega, že toto je dle nás více než férová cena. Iva a Michal odchází na hotel, my tři tam dovyjednáváme ten stotisícový rozdíl, ale nedaří se nám to, taxikář pořád opakuje please please, one hundred more.

Je to víceméně částka 60 Kč, o které se bavíme, mně to fakt nebaví, už chci jít, tak vytahuju těch sto litrů z kapsy a tuto bankovku mu dávám se slovy (které někdy používám v muslimských zemích, když se cítím pokřivděn, nebo když cítím, že mně chce někdo odrbat): „Dávám ti ty peníze, které žádáš, ale s tím nesouhlasím. Nechávám to tedy na Alláhovi, aby rozhodl jaká cena je férová“ a odcházím. Borec ihned změnil výraz ve tváři, začíná mi celý balík peněz dávat zpátky do ruky, že vlastně on nic nechce, ať mu dáme kolik chceme. Peníze si od něho zpátky neberu, odcházím, prohodím, ať na to už zapomene, ale on se ke mně rozběhně a vrazí mi polovinu částky tj. 50 000R do ruky a ptá se: „Do you now agree?“ Říkám, že ne, ale že mi to už je jedno, že jsou to jenom papírky, překračujeme ulici a jdeme si dát kebab.

Když ty výtečné kebaby baštíme na ulici, zvoní mi telefon, tak ho zvednu a ze sluchátka zní: „Hello, this is your taxi driver, do you still disagree with the price?“. To mně tak rozesmálo, že jsem mu fakt musel odpustit a přiznat, že s tou cenou souhlasím, jinak si myslím, že by byl schopen obcházet všechny hotely v naší ulici, jen aby nám tu pajsku mohl vrátit. Takže pamatujte, odvolávejte se na Alláha.

Den však ještě nekončil. Po odpočinku v hotelu náš pokoj vyrazil za „nočním“ životem v Shirazu. Ale tento výlet víceméně trval jenom chvíli, protože nás na ulici hned za rohem odchytil jeden děda z Palestiny, který začal konverzaci a po chvíli naši trojici pozval k sobě domů na čaj. Rádi jsme souhlasili…

Děda nám během cesty ke svému bytu (wow, tam byl bordel, tolik věcí, že nebylo si kam sednout, prý se přestěhoval z baráku do malého bytu, i když ten byl 3+1) a během čajového dýchánku vyprávěl svůj životní příběh. Strávili jsme s ním 2h, moc se s námi nechtěl rozloučit, protože jsme byli příjemnou společností, ale nakonec jsme odešli – já s jeho 3 telefonními čísly (2 iránská a 1 katarské, kde žije) a Honza s doporučením, aby po návratu do vlasti začal studovat různá náboženství, aby si poté vybral to, které mu bude vyhovovat nejvíce. Prostě, ateistou být nemůže. Tečka. :-)

Napsat komentář