Druhý den ráno vyrážíme z hotelu brzy, protože toho chceme docela hodně stihnout. Nejdřív autobusem do Qomu, prý jednoho z nejkonzervativnějších měst Íránu a potom do Kashanu. V Qomu nás autobus vyhodí na křižovatce, odkud se musíme dostat do centra taxíkem, resp. 2 taxíky, protože nás je šest. S místními taxikáři začínáme vyjednávat nějakou normální cenu, když se nás ujme místní žena mluvící anglicky a pořádně to jednomu z taxikářů natře, protože nás chce odrbat. Nakonec platíme 50 000R za auto za 5 km úsek.
V Qomu se projdeme velkým náměstím až k mešitě, před kterou si nejdřív odložíme bágly, protože na to vnitřní náměstíčko nás s nima nepustí a vlastně možná ani nás nechtěli pustit, protože šéfík musel párkrát někomu zavolat, než nás tam vpustil, a ještě nám uvnitř dělal doprovod. Do vnitř mešity jsme však nesměli, ale nevadí, vynahradilo nám to procesí zpívajících a bičujících se mužů směřující k mešitě – za zavražděného imáma Hosseiního, tedy národní smutek, svátky, které se budou táhnout, jak si později uvědomíme, ještě dalších pár dní.
Na tom náměstíčku se s námi seznamuje jeden děda, který nehovoří anglicky, ale chce abychom si ho vyfotili, potom, když vyjdeme z toho komplexu, tak nám nabízí bombóny a chvílí se s námi courá po obchodech, takový jeho sightseeing.
Lidé se nás často ptají odkud jsme a když odpovíme že „czechoslovakia“, tak je všechno OK. Po týdnech strávených v Íránu musím říct, že opravdu mají Čechy rádi. Nedávno si jeden Íránec na autobusáku dál ruku na srdce, že opravdu jsou Češi very good. A důvod? Ten dle mně a mých utržkovitých informací sahá do íránsko-irácké války z 80. let, kdy západ „fandil“ Iráku a Sovětský svaz včetně Československa Íránu a právě Československo dodávalo Íráncům zbraně Made in Czechoslovakia.
Když si vyzvedneme bágly, jdeme do místní restaurace si dát něco k jídlu – polévka, maso s rýží, salát, kola, čerstvý jogurt a chleba. Je toho fakt hodně, cena na místní poměry vysoká, čtvrt mega riálů za meníčko. Žaludek nic moc, a tak pro sichr dávám další Smectu, Smecta is your friend 🙂
Jedeme zpátky taxíkem na ten velký kulaťák, že budeme čekat na projíždějící autobus do Kashanu, ale po chvilce rozhodování raději bereme meziměstského taxíka, 400 000R za 100km, do Kashanu (ono to mělo být za 300 000R, jakože stovka na osobu, ale později chtěli 400 000 protože „dar baste“ je private taxík až pro 4 osoby, takže za toho ducha jsme taky museli zaplatit). Mira je z toho naštvaný, ale není důvod, zajet 100 km taxíkem za 60 Kč na osobu je fajn.
Když nás vysadí, nastává další fáze, hledání ubytka, které je naštěstí blízko. První k obhlídce je hotel Eshan, vlaječky států včetně ČR u vchodu nám říkají, že tady žádná láce nebude. Dvojlůžák za 30eur, tj. 15eur na osobu na noc. Vyjednávám lepší nabídku, paní recepční opakovaně kouká do papíru, vyťuká na kalkulačce něco zázračného, až se zjeví její opravdu poslední nabídka – pětilůžák s jednou donesenou matrací pro toho šestého za 10 eur na noc. Nejsme přesvědčeni, ale jdeme se na pokoj podívat, moc hezký. Protože však chceme zkouknout i další hotel, děkujeme s větou, že se možná vrátíme a jdeme dál ke konkurenčnímu hotelu, který však nabízí horší podmínky za větší peníz, a tak se vracíme do Eshanu, kde byla navíc snídaně v ceně.
Na večer se jdeme podívat do místního bazaru, opět potkáváme procesí zpívajících mužů, tentokráte se i buší do prsou, vypadá to trochu bojovně, ale atmosféra výborná. Kdyby se udělalo nějaké video z těchto svátků, tak zápaďák by mohl nabýt dojmu, že Írán se připravuje na válku: bušující se muži oblečení v černém, červeně obarvená voda stříkající z fontán, nápisy na pódiech „Down with USA and Israel“… Pěkná propaganda.
K večeři si kupujeme chleba a dojídáme zásoby z domova (tedy alespoň já, protože poslední den expedice mi kluci říkali, že ještě pár paštik jim zbylo – hmmm), zapíjíme místním ovocným pivem bez alkoholu.
Napsat komentář