Ománská enkláva – poloostrov Musandam

Na začátku dnešní kapitoly mi dovolte malou historickou exkurzi do doby formování státních útvarů v regionu, ve kterém se nyní nacházíme. Pokud se podíváte na politickou mapu, vidíte, že emirát Abu Dhabi tvoří jednolitou plochu a představuje více než 85% rozlohy Spojených arabských emirátů. Druhý největší emirát Dubaj leží jen na 5 % území UAE a je také, až na malou enklávu Hatta, kompaktním útvarem. Jak jsem se již zmínil v jedné z předchozích kapitol, Hatta je jediný pohraniční přechod z dubajského území do Ománu a platí zde CVF (Common Visa Facility). Při splnění určitých podmínek je zde možné získat 30 denní ománské vízum zdarma a ušetřit tak 20 OMR (asi 1300 Kč).

Zbývajících 10% území na severu UAE je rozděleno mezi 5 emirátů a je to změť enkláv, úzkých proužků území či sporných teritorií. Nejbizardnějším útvarem je ománská enkláva Madha uvnitř území emirátu Fujairah. Na tom by nebylo nic tak zajímavého, kdyby uvnitř této enklávy nebyla ještě další enkláva Nahva, patřící emirátu Sharjah.

Jak tento zmatek vzniknul? Není asi překvapením, že v tom mají prsty Britové. Ti si byli vědomi, že s koncem jejich protektorátu nad arabskými emiráty může kvůli nevyjasněným hranicím vzniknout chaos a rozbroje mezi jednotlivými kmeny. Proto vyslali polovojenské oddíly společně s kartografy a ti se každého vesnického vládce ptali, jakému emírovi nebo sultánovi bude přísahat svou věrnost. Takto narýsované hranice v podstatě beze změny vydržely až do současnosti.

Je pro běžného cestovatele důležité vědět, ve kterém emirátu se právě nachází? Možná trochu překvapivá odpověď je, ano. Jednotlivé emiráty mají společnou pouze měnu, zahraniční politiku a armádu. Všechny vnitřní záležitosti si spravují samostatně a jejich zákony se tak mohou značně lišit.

Velmi odlišný je například přístup k alkoholu. Zatímco v liberálním emirátu Ras Al Khaimah existují specializované obchody, kde si alkohol může koupit každý, v Dubaji či Ománu se alkohol může prodávat bez povolení jen v duty free obchodech na letištích, v hotelech a na diskotékách. Pracující rezidenti nemuslimského vyznání si mohou vyřídit povolení, se kterým pak mohou až do výše 10 % měsíčního výdělku nakupovat alkohol ve specializovaných obchodech. Platí zákaz převážení alkoholu v autech, s vyjímkou z legálních obchodů domů. Nulová tolerance k alkoholu je v nejkonzervativnějším emirátu Sharjah, kde je nelegální jak jeho konzumace, tak i vlastnictví a přestoupení zákona se trestá tvrdými pokutami.

A my zrovna míříme na hranici mezi UAE a ománskou enklávou Musandam přes emirátsko-ománské dvojměstí Dibba. Většina emirátské části města patří, stejně jako celé východní pobřeží, k emirátu Fujairah, avšak až na vlastní hraniční přechod v maličké čtvrti Dibba Al Hisn, což je enkláva emirátu Sharjah. To je bordel, co?

Podle holek jsou arabští celníci krásní muži, ale doma by je určitě nechtěli. Jejich snaha najít za každou cenu alkohol v testosteronovém Exploreru se mi ani trochu nelíbí. Kluci byli instruováni už dlouho dopředu, že pašování alkoholu bude na vlastní riziko a tak na opakované otázky celníků, zda vezou alkohol odpovídají v klidu negativně, jsou čistí. Já projíždím naštěstí bez kontroly, zatímco Mirkův Lancer je taky podroben důkladné šťáře. Uff, to byla klika, jedinou půllitrovku ginu v PETce jsem propašoval já ve svém batohu.

Ománský check-point je hluboce ve vnitrozemí a tak tady víza nejsou zapotřebí. V Dibbě nabízejí cestovky výlety tradičními dhow plachetnicemi, potápění, výlety čtyřkolkami do hor či stanování na opuštěných plážích. Něco z toho možná vyzkoušíme při další expedici, nyní se chceme pokusit projet přes hory do západního cípu poloostrova. Při přípravě expedice jsem narazil na protichůdné informace o tom, zda mohou cizinci využít hraniční přechod ve Wádí Bih a zda je tato cesta sjízdná i pro osobáky. Hned za městem končí asfalt a najíždíme na šotolinu. Odpověď na první otázku jsme dostali záhy u odbočky na zátoku Zighy. U silnice je cedule oznamující, že hraniční přechod je otevřen pouze pro rezidenty GCC (Gulf Cooperation Council).

Nevadí, mám připravenou variantu B, před přechodem uhneme doleva a vjedeme zpátky do Emirátů. Cesta nejprve pozvolna, potom strměji šplhá do kopce v úzce sevřeném wádí, na několika místech nepronikají do údolí přes okolní skály ani sluneční paprsky. Jsou tu opravdu úchvatné scenérie. Po asi 20 kilometrech se údolí rozevře a vypadá to, že jsme z nejhoršího venku. Ale chyba lávky, následující úsek sice není o nic prudší než ty předcházející, ale podklad je měkký a hluboký, kola mi začínají prokluzovat, až musím zcela zastavit. S Mirkem řešíme, jestli kopec zcouváme a zkusíme druhý pokus, třeba na zpátečku, když v protisměru jedou Indové ve 4×4. Začnou strašit, že další úsek je pro osobáky naprosto nesjízdný, že zničíme převodovky a tak podobně. Jestli to bylo jen plané strašení nebo měli pravdu a uchránili nás před technickými problémy se už asi nikdy nedozvím, raději jsme to otočili. Kluci v Exploreru s námi drží basu a vrací se s námi, oni jediní by to hravě projeli. Jak jsem později doma zjistil z Google maps, byli jsme už jen 8 km od check-pointu.

Mně osobně se tento, i když nevydařený, pokus přejet přes hory Musandamu hodně líbil, někteří účastníci expedice se s tím ale neztotožňují a reptají, že kvůli tomu už nebudeme mít čas na dnešní koupání. Do určité míry měli pravdu, zajeli jsme si dost kilometrů a ztratili spoustu času.

Vracíme se tedy do Dibby, hory objíždíme po pěkné asfaltové silnici, na hranici Tibat v emirátu Ras Al Khaimah to máme 110 km. Tady nás překvapí výjezdní poplatek 35 dirhamů (asi 230 Kč), inu jiný emirát, jiný mrav. Na to, že si budeme muset koupit nové 10 denní ománské vízum za 5 OMR (325 Kč), jsme připraveni. Z hranic do města Khasab, našeho dnešního cíle, to máme už jen něco kolem 40 km. Pobřežní silnice vede krásnou krajinou, na levé straně máme moře s hezkými zátokami, na pravé straně hory. I koupačku v jedné zátoce nakonec se zapadajícím sluncem ještě stihneme.

Město Khasab prosperuje z turistiky a pašeráckého obchodu s Íránem, na íránský ostrov Qeshm je to odsud jen 54 km. Místní obyvatelé mluví nářečím kumzari, což je směs arabštiny a perštiny. Tito lidé určitě nebudou mít radost z odstranění ekonomických sankcí vůči Íránu.

Poprvé nejsme na pláži sami, jezdí sem kempovat mnoho turistů z Emirátů, jak Arabů, tak i zahraničních dělníků všech ras a národností. Hlavním turistickým lákadlem jsou výlety plachetnicemi dhow k místním fjordům. V internetové diskusi jsem dostal kontakt na majitele jednoho pašeráckého rychločlunu, který mi přislíbil celodenní výlet včetně oběda, pití a ovoce za 10 OMR (650 Kč) na osobu. Jak vidíme v přístavu, pronásleduje nás bohužel i sem další zaoceánský parník, tentokrát to je MSC Orchestra. A chlapík se začíná cukat, dopoledne prý nemá čas a vezme nás až od 12h. Je evidentní, že chytil lepší kšeft pro pasažéry parníku.

Ve společném fondu už máme jen pár drobných, tak každý dotankujeme po 1 riálu a v místním hypermarketu Lulu nakoupíme s Messim vše potřebné na večerní piknik. Grilovaná kuřata, párečky, francouzské bagety, dřevěné uhlí, olivy a zeleninu na salát. Grilujeme na pláži, jako stůl nám poslouží haubna Mirkova Lanceru. Nikdy bych nevěřil, jak může chutnat v Ománu, kousek od Íránu, panák teplého ginu. Na víc než na malý panáček pro každého to však nevydalo. Neříkejte to Mirkovi a Jitce, i Eliška si cucla.