Na autobusové nádraží v Arequipě jsme přijeli okolo 19 hodiny a jelikož se konec expedice nezadržitelně blíží, domluvili jsme se, že místo návštěvy Arequipy navštívíme písečnou poušť. Jdu oběhnout stánky asi deseti autobusových společností a nesu dobrou zprávu – náš autobus do Icy odjíždí již za hodinu. Stihneme dát drobné občerstvení, kupujeme lístky, loučíme se s Bárou a Petrem, kteří míří na jih k jezeru Titicaca a nasedáme na další z mnoha nočních přejezdů.
Do Icy přijíždíme brzo ráno a rovnou z nádraží si bereme dva taxíky do pouštní oázy Huacachina. Jako vždy má pro nás řidič tip na ubytování, ale (skoro) jako vždy je to bída. Byť se jedná o Casa de Arena, což je jedno z nejpopulárnějších ubytování v oáze. S díky odmítáme a jdeme si do Banana Hostelu sednout na snídani. Je to tam moc příjemné, ale zhruba dvakrát tak drahé než hledáme.
Huacachinu si představte jako zelené jezírko, kolem kterého rostou palmy a mezi nimi jsou postavené v kruhu hotely a hostely, občas přerušené barem nebo restaurací. Kolem oázy se pak tyčí vysoké písečné duny. Vypadá to božsky, skoro pohádkově. Ale musím dodat, že to je tak trochu turistická past. Den dva tady stačí. Na víkendy sem přijede třeba tisícovka mladých lidí z Icy na diskotéky. Pak se to tu stává i mírně nebezpečné, jelikož lidé s dvojkou v žíle jsou snadná oběť pro zloděje.
Po snídani jdeme s Alešem na obhlídku dalších hostelů a zjišťujeme, že se tady cena ubytování často spojuje s pouštními aktivitami jako sandboarding (snowboarding na písečných dunách) a jízda na bugínách. Porovnávání nabídek je tak o něco složitější, ale nakonec vybíráme Hospedaje Mayo, která má i bazének. Asi 3×3 metry, ale na osvěžení to bude stačit.
Odpoledne relaxujeme u bazénu a v 16 hodin nás nabírá bugína a vyrážíme spolu s pár dalšími lidmi do pouště. Nikdo jsme od toho nic nečekali, ale o to větší zážitek to byl! Řidič se s tím nepáral a nechal nás – řádně přikurtované – vychutnat si rychlou jízdu mezi dunami a občasné poskočení. Vyvezl nás na dunu a mohli jsme si půjčit prkna a sjet si dunu až dolů, samozřejmě zábava, při které máte písek až za ušima. Doslova. Třešničkou na dortu bylo pozorování západu slunce v poušti, to nikdy neomrzí.
Když jsme se po dvou hodinách vrátili, naskytla se otázka: „Co s načatým večerem?“ Oblast kolem Icy je známá pro svoji produkci vína. Domluvil jsem nám výlet do dvou závodů, těm se tady říká bodega. V prvním, patrně nejpopulárnějším, El Catador si nás posadili na plastové židle do prostřed místnosti a pověděli nám něco o peruánském vínu a piscu. Pisco je pálenka z hroznů. Sice to byla vinná degustace, ale pisca nám nabízeli mnohem víc. Druhý sklípek byl naprosto surreální. Víno se nabíralo bambusovou tyčí z hliněných nádob, jako dekorace sloužily lebky z Nazcy a vycpaní krokodýli z Amazonie. A jaké vůbec je peruánské víno? V první řadě hlavně červené a má vysoký obsah cukru, tak to pijete jako limču.
Cesta zpátky na hostel byla o poznání veselejší. V taxíkách se zpívalo, v rámci mezi i tancovalo a po příjezdu jsme ještě chvíli poseděli. Byl to moc příjemný den s hezkým zakončením.
Ráno jsem zjišťoval, jak jezdí autobusy do naší další destinace. Nebyla to velká sláva, tak jsme si připlatili 5 soles na osobu a domluvil jsem nám privátní odvoz minibusem za 25 soles do Paracasu, kde strávíme další den. V poledne jsme se nasoukali do auta, narvali sem všechnu naši bagáž a vyrazili do města na pobřeží severně od Icy. O našich bohatých zážitcích z Paracasu si povíme příště.
Napsat komentář