Píše se 3. březen 2015, na letišti v Praze se potkávám s většinou mojí skupinky dobrodruhů a naše cesta je jasná: Moskva – Bangkok – Rangún. Při přestupu se prodíráme frontou kupředu, zase tolik času na přestup nemáme a u gatu se potkáváme s Luciánem, posledním účastníkem naší expedice.
Lety proběhly bez problému a v osm ráno už stojíme před hlavním letištěm v Bangkoku, řádně ofackovaní místním vedrem a čekáme na kyvadlový bus, který nás má zdarma odvést na druhé bangkokské letiště Don Mueang, odkud odpoledne odletíme do barmské metropole Rangún (známý i jako Yangon). Do roku 2006 si držel titul hlavního města, ale ten nyní přísluší Naypyidaw.
Už z okénka letadla „spolehlivé“ aerolinky AirAsia pozoruju, že infrastruktura je v zemi hodně řídká a že pagody jsou rozeseté po celé zemi. Ne nadarmo se Barmě přezdívá Země zlatých pagod. Po příletu si změníme na hodinkách čas o 5:30h dopředu. Taky jste nevěděli, že jsou někde časové zóny dělené i po půlhodinách?
Seznamte se, zleva Hanka, Fanda, já Johnny, Lucián, Franta, Lenka a David.
Jak to tak bývá, jakmile vykročíme z letištní haly, sesypou se na nás taxikáři. Všechny je odmítám a jdu pro nás vybrat na parkoviště nějaký minibus, kam se nás sedm spolehlivě vejde. Domlouváme se na ceně 15 USD, uděláme ještě rychlou fotku a už nasedáme a jedeme do centra města, kde jsem pro nás vybral Sleep In hostel (11 USD na dormitory).
Rangún je jako každé velké město poměrně civilizovaný. Jezdí se jako u nás vpravo, ale překvapivě má i většina aut řízení napravo, což je pozůstatek po britské kolonii. Do roku 1970 se v Barmě jezdilo po vzoru Britů vlevo. Ze dne na den to vládnoucí junta změnila a už nedomyslela, že se špatně předjíždí, když řidič nic nevidí. A tak se zde při předjíždění troubí jako upozornění „pozor, jedu“.
V hostelu shodíme batohy, ubytujeme se na dormitory pro 8 lidí a jdeme se ven najíst. Hned na rohu je místní vývařovna, kde je skoro plno a není tu jediný turista – to je to pravé místo pro nás!
I když je už večer, teplota nepadá pod 30°C. Přes den je tu běžně okolo 37°C. Celkem pařák. A když je pařák, tak si to žádá pořádně vychlazené barmské pivo značky Myanmar! Pozor, žádný půllitr, ale rovnou 640 ml moku zlatavého po vzoru místních pagod.
Ve vývařovně jsme se hned stali místní atrakcí, jako číšníci tu pracují 11 leté děti a my si nejvíc oblíbili klučinu Naguleho. Anglicky jsme se jakžtakž domluvili, ale za chvíli už Nagule za námi chodil a ptal se česky „Jedno pivo?“ 🙂 K jídlu si dáváme různé místní pokrmy s rýží, které stojí v rozmezí 1-3,5 USD a šmakuje nám.
Nagule
Nebyl by to první večer, abychom hned nezkusili asimilovat s místními. Tváře mnoha mužů i žen zde dokoruje tanaka, což je prášek vyrobený ze dřeva, který po smíchání s vodou vytvoří mazlavé světlé blátíčko, které se dává na obličej. Funguje jako ochrana před sluncem, ale jistě i jako zkrásňovadlo. Když jsme to Nagulemu řekli, tak nám tanaku hned přinesl a pomaloval nás 🙂
Aby toho nebyl málo, u stánku hned vedle jsem nám koupil trochu betele, který tu místní žvýkají a mají po něm krásné černé zuby a červené sliny. Je to oříšek zabalený v betelovém listu, přidáno trochu koření a potřeno vápnem (nebo to tak aspoň vypadá). Funguje to jako stimulant a jak to chutná? Než kousnete do oříšku, tak se to přežít dá… (na tom videu kecám, není to zas tak dobrý, když se na to dívám s odstupem času 😀 )
Příprava betele…
…a Johnnyho první ochutnávka.
Po tom, co nás Hanka s Lenkou zanechaly našemu osudu a šly si na hostel lehnout, jsme dali ještě pár piv, smáli jsme se s místními v hospůdce a potom se vydali s klukama do ulic. Dáváme si kafe a čaj na ulici a poznáváme, že barmský čaj není čaj jak ho známe my, ale neuvěřitelně sladká břečka s kozím mlékem. Kafe je na tom dost obdobně, pokud si neřeknete o černou kávu bez cukru a mléka. První den a hned tolik zážitků! Těšíme se už na zítřek.
Napsat komentář