Rýžové terasy Yuanyang u hranic s Vietnamem

Dnešek je organizačně náročný, protože chceme vidět známý most u městečka Jianshui a odtamtud přejet autobusem do vesnice Yuanyang [juanjang] a prohlédnout si rýžové terasy. Plán je tedy následující: před hotelem sehnat 2 taxíky, kterým ukážeme moje čáry máry, které snad i blbec pochopí, tj. chceme, aby nás taxikáři nejdříve zavezli k mostu Double Dragon Bridge, pak počkali 20 min než uděláme pár snímků a pak by nás mohli zavézt na autobusové nádraží. K mému překvapení jde všechno jako po másle, taxikáři moje obrázky pochopí a cena 40 juanů za taxík je taky OK.

Jedeme tedy k mostu, jednomu z deseti zachovalých nejstarších a nejrozsáhlejších mostů v celé Číně, které byly postaveny tradičním způsobem. Nádhera. Nikde nikdo, jenom vy u jednoho zapadlého mostu někde u bezejmenné vesničce.

Na autobusáku se nás ujímá jedna paní, vede nás k okýnku, kde si kupujeme lístky do oblasti rýžových teras Yuanyang – nového města Nanshá [nanšá]. Jsou to oficiálně 3h cesty autobusem, ale my jedeme čtyři hodiny, protože v horách je dopravní zácpa kvůli převrácenému kamiónu.

V Nanshá stihneme jen navštívit toaletu, protože navazující spoj hned vyjíždí do horské vesnice, resp. městečka, Xinjie [sindžje]. Tam máme zkouknout ty rýžové terasy. Když se k onomu místu blížíme, překvapuje nás velikost města, neboť jsme opravdu čekali nějakou zapadlou vesnici v horách a teď se před námi zjevují vysoké budovy a paneláky. WTF?

Když vystoupíme, ihned směřujeme k ubytování, které jsem zahlédl na internetu a docela se mně z těch fotek líbilo. Není to daleko, snad 5 min od autobusového nádraží. Uvítal nás chlapík, který se právě probudil z polední siesty a gestikuluje, že máme vyčkat, že se bude něco dít. I dělo se.

Přišla Belinda a s krásnou angličtinou nás všechny přivítala, ukázala pokoje, do kterých jsme se rovnou nahrnuli, na co pak čekat. Dole na recepci jsem ještě s Belindou zvažoval možnosti, jak navštívit ty slavné rýžové terasy. Původní plán byla večerní procházka k terasám přímo v okolí městečka Xinjie, avšak zde jsme terasy neviděli a museli bychom šlapat dál. Navíc každý z nás by musel vstupné u každé vesnice 100 juanů. No to teda ne 😀

Belinda proto přichází s velmi zajímavou alternativou: „Vemu vás všechny do mého minivanu, který má tmavá okna, a tak nikdo nevidí kdo je uvnitř (tímto nebudeme muset platit čínské vládě za vstup), zavezu vás k rýžový terasám, kde si dáme hodinový trek k vesnici Badá, pak navštívíme ještě jednu vesnici a čajovou plantáž, a to všechno za krásnou cenu 400 juanů za celou tvoji skupinku“. Hmmm, velmi dobrá nabídka, nicméně mi to nedá a tak s úsměvem na tváří snižuju cenu na 300 juanů, aby se neřeklo a přihazuju k tomu ještě smažené nudle pro všechny protože jsme po celodenním cestování vyhládli jako vlci.

Plán plníme dobře, od smažených nudlí po procházku rýžovými terasami. Máme prý velké štěstí, protože dneska poprvé po týdnu vylezlo slunce, navíc končí období sklizně rýže. Přijet tam o dva týdny později, neviděli bychom nic, jenom prázdná políčka. Tomu se říká „Zirhamia planning and a fair piece of luck“.

Pozorujeme farmáře na polích a obdivujeme jejich těžkou práci a úsilí, které stojí za každou jednotlivou miskou rýže, kterou vám potom v restauraci naservírují. Zapomeňte na mechanizaci, všechno se na těch 1000 let starých políčkách dělá ručně. Během sklizně na poli se zrnka rýže vyklepou ze stébla a pak se nimi plní 50 kg pytle, které se na zádech musí vynést k silnici na kopci, nezřídka to dělávají i ženy. Sláma, která zbude se pak v budoucnu použije jako strava pro vodní buvoly, kteří budou na podzim orat políčka. Pak se do políček postupně napustí voda, která tam zůstane pár měsíců (kolem ledna, února), než se opět rýže zasadí. Jak jinak než ručně.

Pokud budete chtít vyrazit k rýžovým terasám Yuanyang, doporučujeme kontaktovat Belindu. Má dva guesthousy, jeden v Xinjie a jeden v Doishou. Je moc příjemná a ve všem vám poradí, nebudete litovat. Ještě druhý den ráno nám doporučila navštívit místní farmářský trh, kde ženy z etnika Hani prodávaly v jejich tradičních kostýmech maso, zeleninu, koření, ovoce či tofu… Pastva pro oči a hledáčky našich fotoaparátů 🙂

S Belindou jsme se rozloučili na autobusovém nádraží těsně před polednem, protože nám stihla zarezervovat přímý lehátkový sedmihodinový autobus z Xinjie do Kunmingu. Po příjezdu do Kunmingu jsme se rychle přesunuli z autobusového na vlakové nádraží, protože nás čekal další skvělý úkol – koupit jízdenky na 7.10. kdy se budeme potřebovat přesunout z Kunmingu do Chengdu.

Musíme si koupit jízdenky už nyní, nějakých 10 dnů dopředu,protože pak budou všechny jízdenky vyprodány – celá Čína se totiž během týdenních svátků stěhuje. Čekáme tedy ve frontě u okénka č. 5, kde prý paní mluví anglicky. Ale ani to nepotřebujeme, protože když na nás přijde řada, předávam pokladní papírek s požadovanými informacemi.

Máme neuvěřitelné štěstí, neb na nás zbyla poslední volná lehátka do Chengdu. Komunikace nám jde s paní pokladní tak dobře, že ji předávám další papírek, kteří říká, že bychom rádi odjeli ještě dneska večer nočním lehátkovým vlakem do Dali. Opět potěšující zpráva, jízdenky jsou na 22:40. Paráda. Předávám pasy, pokladní nám tiskne jízdenky. Předávám ji balík 3 000 juanů ze společného banku. Když od okénka šťastně odcházíme, cítíme, že lidé čekající ve frontě přestávají z nás být nervózní…