Trekování v soutěsce Skákající tygr

I když jsme v 8:30 ráno připraveni jako jeden muž k odjezdu z Lijiangu, čekáme na našeho řidiče, který nás má odvézt k Jane’s Tibetan Guesthouse ve vesničce Qiatou [čiatou], kde bychom si měli uschovat velké bágly a nalehko vyrazit na 2 denní trek podél soutěsky Tygří skok (Tiger Leaping Gorge). Po chvilce se řidič, snad ještě s nudlí v puse, objeví a můžeme tak vyrazit k jeho autu. Je nás však o 3 víc, jedou s námi i Amíci, kteří v Číně učí angličtinu a během svátků si udělali trip k soutěsce. Naládujou nás tedy do dvou minivanů, Mirka s Veronikou jedou s Amíkama, my jedeme sami s „nudlářem“.

Vymotat se z města chvíli trvá, dopravní zácpě není možné uniknout, když dnes a zítra se čeká největší nápor čínských turistů. Po nějakých dvou hodinách cesty minivany zastaví v nějaké pr..li na prašné „silnici“. Zde si máme přesednout do dalších dvou minivanů, nu tak to poslušně děláme.

U místního dědka, který se tam nějak toulal, jsem koupil snad 2 kg hrušek za 10 juanů, abychom měli trochu ovoce na trek. Po 10 km cesty řidiči minivanů zastavují u ticket office, kde si za 65 juanů musíme koupit oficiální lístky pro vstup na soutěsku, které však pak nikdo nekontroluje, nikdo kleštičkama neštípne. Hádám, že měli z toho provize, když přivedli turisty, protože Američanka říkala, že tam jede už potřetí a nikdy vstup neplatila.

V Jane’s Tibetan Guesthouse si za poplatek 5 juanů za kus necháváme bágly, naobědváme se a v největším pařáku kolem 13h vyrážíme k soutěsce. Dostali jsme i mapku, abychom se cestou po té High Trail, tj. po stezce, která se line cca 700 výškových metrů nad řekou, neztratili. Ona totiž existuje i Down Trail, tj. hlavní silnice přímo u řeky v soutěsce, po které jezdí Číňani.

Cina_2014_157

Chvíli jdeme po hlavní silnici směrem k soutěsce, pak kolem školy plné dětí s tibetským kukučem, než zahneme doleva nahoru. Po třech kilometrech opustíme zpevněnou cestu a už si to šlapeme po stezce, po které se kdysi táhli obchodníci s čajem a koňmi (tj. Tea-Horse trail).

K naší skupince se nenápadně připojil místňák s mulou. Drží se 10 metrů za námi, neotravuje. Když jdeme, i on jde, když stojíme, on stojí. Přemyšlíme, co se z toho vyklube a po nedlouhém přemýšlení máme jasno. Ke konci dnešní části treku se nachází úsek zvaný 28 zatáček, prý nejtěžší část stezky a on zřejmě doufá, že tam zkolabujeme (no, v tom vedru bych se ani nedivil, všichni mají povinně přikrývku hlavy) a že si pak zaplatíme jeho mulu-taxík. Tůůůůdle. :-)

Scenérie je opravdu nádherná, stačí se podívat na fotky. A hlavně, nejsou tady lidi. Ano, i v té přelidněné miliardové Číně najdete místo, které je impozantní a přesto si jej můžete vychutnat bez tlačících se Číňanů. Ještě, že jsou ti Číňané natolik líní ve svém cestovatelském stylu, že vždy budou volit tu spodní stezku…

Byl opravdu pařák a tak jsme neváhali si odpočinout v jedné chajdě nad pivkem před tím zatáčkoidním stoupáním. Šprýmoval jsem s paní prodavačkou, protože jsem chtěl dostat slevu na pivo i na bambusovou hůl, avšak bez úspěchu, takže jsem zaplatil plnou cenu. Nicméně, 160 cm bambusová hůl za 35 Kč se se mnou tak zžila, že jsem si ji chtěl odvézt domů. Jak to dopadlo se dočtete v posledním díle zápisků z Číny :-)

Stoupání nebylo až tak příšerné jak všichni psali či varovali. Šlo se sice po vysokých „schodech“ do kopce, těch zatáček tam bylo opravdu 28, ale výhled na soutěsku ze shora byl impozantní. Nějaký podnikavý Číňan tam dokonce rýžoval na tom, že vybíral vstupné 10 juanů za vyhlídku, ale pouze pokud jste tam chtěli fotit. Kdo se chtěl jenom podívat, tak mohl jít grátis…

Cina_2014_170

Kolem 18h jsme došli k Tea Horse Guesthousu, kde jsme chtěli přespat. Naštěstí měli volno, takže 40 juanů za postel, véča a pak pivko. Jedno, druhé, třetí,…,pátnácté. Pěkný večer jsme si udělali a z vypitých piv jsme vytvořili malý designový kousek.

Druhý den ráno po snídani se nás paní zeptala odkud že to jsme. Když jsme odvětvili, že z České republiky, na chvíli se ztratila, aby se posléze vrátila s velkou českou vlajkou. Docela nás to překvapilo, a proto jsme se s ní vyfotili, předali ji pár pohlednicových pozdravů z méně známého české městečka jména Praha, napsali na vlajku věnování a vyrazili na druhou část treku.

Ta se vyznačovala tím, že jsme míjeli různé vodopády, vesničky, kukuřičná a marihuanová políčka, přírodní vápenky – až jsme se po 4-5 hodinách dostali k Tina’s Guesthouse. Měli jsme tam 2h času než nám jel bus přímo od Tina’s přes Jane’s Guesthouse (vyzvednout baťohy) do Shangri-la. Tento čas jsme mohli strávit dvojím způsobem, buďto sejít přímo k peřejím řeky protíkající soutěskou anebo si dát oběd a pivo. Která varianta asi vyhrála?

Napsat komentář