Výstup na nejvyšší horu severní Afriky

Čaj v horách Vysokého AtlasuRáno se po snídani vypravíme do vesnice nakoupit zásoby na 2 denní trek, kdy chceme zdolat nejvyšší horu severní Afriky, Jebel Toubkal. Protože jsou pořád svátky, největší problém se ukazuje koupě placek chleba. Místní prodavač říká, že na 8 placek, které chceme, si musíme počkat 40 minut. Tak sedíme na ulici, čekáme a díváme se. Marocká klasika.

Sem tam prodavače upozorníme, že už by se mohl zase kouknout do pekárny, že chléb by už mohl být hotov. Po více než hodině dostáváme 5 placek, ale nic nenasvědčuje tomu, že by byly přímo z pece. Na trek si bereme to nejnutnější, ale protože cestujeme nalehko, bereme víceméně vše. Máme 2 stany pro 4 osoby, karimatky, spacáky, jídlo a hlavně vodu. Vyrážíme teprve kolem poledne a čeká nás  převýšení 1500m, cca 5-6 hodinový trek po traverzu nahoru k 3100 m.n.m., kde se nachází chata tzv. „refugio“ a kde budeme kempovat.

Příprava na kempováníJe vedro, na začáku jdeme po prašné cestě kolem vesnice Armoud, která se poslézée mění ve stezku. Stoupání není nijak dramatické, pořád traverzem nahoru. Cestou potkáváme lidi vracející se z treku a muly s nákladem. Děláme časté přestávky, nikam nepospícháme.

Když nám Aisha řekne, že se jí motala hlava, ulehčíme ji baťoh o vodu a těžkou zrcadlovku, to prý pomohlo. Po 5 hodinách se dostáváme k místu dnešního noclehu, stavíme stany a pospícháme do chaty se zahřát a dát si čaj. Naštěstí tam mají krb a pořádně si to užíváme. Na čaj si však musíme počkat, protože přednost má skupinka all-inclusive turistů, kteří na chatě spí a právě si dávají večeři.

Únava je velká a tak jdeme spát, budík nastaven na 6 hodin ráno. Aisha dostává do zásoby ibuprofen, kdyby jí bolest hlavy nepolevila. Je poprvé v takové výšce, a tak její tělo si s tím neví rady. Není to katastrofální, uvídíme co ráno.

Za světlem čelovek až na vrchol

Probudíme se do zimy a zjišťujeme, že Aishu celou noc bolela hlava, prášek si vzala až k ránu, takže je jí už lépe, ale na výšlap na Toubkal se necítí a tak zůstane v basecampu. Nabízím jí, že s ní tady zůstanu, ale odmítá, mám jít s klukama. Dávám ji lékarničku a instrukce, co má dělat, kdyby se jí stav zhoršil – nepomůže nic jiného než sejít dolů, ale výška 3100 m není nebezpečná. Každopádně, přítomnost chaty a lidí mně uklidňuje a dovoluje mi jít s klukama na Toubkal, ze kterého se máme vrátit do 6 hodin.

Stojíme na vrcholuBereme vodu, něco málo k jídlu a vyrážíme prudce nahoru ve svižném tempu, chceme se zahřát. Je ještě tma, cestu neznám, ale čelovky lidí před náma nám víceméně ukazují směr. Stezka se klikatí nahoru do sedla, někdy jdeme až příliš nahoru po suti, tudy asi stezka nevede – když se při cestě zpátky ukáže kudy jsme lezli – mírně se nám zamotá hlava.

Po hodině se dostaneme do sedla, keré se zdálo být mnohem blíž, už se rozednívá. Před námi vidíme 2 skupinky západních turistů s hůlkami a několik místních, kteří se hrabou nahoru v bílých teniskách adidas, nebo krásném zimním červeném kabátku nebo v kraťasech zabalených do deky. My jsme vybaveni správně, každý ať si dělá co chce, že to podceňují je jejich věc.

Klukům s nadsázkou říkám, že ty dvě skupinky předběhneme, že Zirhamia nebude pozadu. Společně se tomu zasmějeme, ale za další půlhoďku jsou už za náma. Pořád je zima, máme čepice, ale rukavice jsem si já trdlo zapomněl, a tak šplhám na horu s dlaněma v kapsách, prostě frajer.

Vrcholu dosáhneme za 2:45h, kluci mají ke konci problém s dýcháním, není divu, výška 4100 m. Na vrcholu zůstáváme 20 minut, trochu se ohříváme, děláme fotky a běžíme dolů do basecampu, kam sfičíme za 2h a to jsme po cestě ještě stíhli posvačit.

Aisha se už cítí dobře, spala téměř celou dobu co jsme zdolávali Jebel Toubkal. Sundáváme pohory a jdeme na verandu chaty si dát čaj. Balíme stany a vyrážíme zpátky do Imlilu. Je to dlouhý den, 1000 metrů nahoru na Toubkal, a 2500 dolů do vesnice. Těsně před Imlilem ještě jdeme skouknout vesnici Armoud, protože slyšme dozvuky místních oslav. Už ležíme po večeři u Mohameda, unaveni, brzy usínáme.

Napsat komentář