Začalo to jako další obyčejný den na Aljašce. Ovesná kaše a jehličkový čaj k snídani u ohně. Začínáme balit věci uvnitř chatky a obrátí se na mě Zdeněk tajuplně s prosbou: „Dáš mi prosím tu věc, co máš u sebe?“ Chvíli mi trvalo, než mi to docvaklo.
Zdeněk pokleká před Ivčou, říká tři magická slůvka a čeká na její „Ano!“. To se ale nedočkal, pokud mě paměť nešálí. Dostalo se mu rozpačitého „No tak asi jo.“ 🙂 Ale slzy tekly a bylo to jako z romantického filmu se Sandrou Bullock. Na jejich počest jsme pak zinscenovali netradiční zásnubní sérii fotek.
Ale to už znovu začínalo pršet a rozhodli jsme se, že raději v treku pokračovat nebudeme. Máme asi pět dní do odletu a nebylo by ani trochu vtipné, aby nás tady nějaká řeka odřízla a my nestihli náš let domů. A nezapomínejme, že je čas tajfunu a může přijít cokoliv.
Za drobného deště vyrážíme zpátky, už tolik nezastavujeme a čím více začíná pršet, tím rychleji pochodujeme. Až nás zastaví ona kláda, na kterou jsme všichni potají mysleli a snad se jí i trochu obávali. Dneska už právem – řeka viditelně stoupla, zakalila se, vypadá dravěji a navíc kláda je mokrá a tudíž i kluzčí. Šimon s Matesem to přeběhli a ještě se vrátili zpátky, aby vzali batohy Ivče s Pavlou. Chtěli i ostatním, ale druhý jejich přechod už nebyl zdaleka tak jistý a tak raději zůstali na druhé straně.
Teď je řada na mě a když jsem si vzpomněl na včerejší přechod suché klády, raději jsem zaimprovizoval po vzoru mého oblíbence Beara Gryllse a břichem jsem se položil na kládu a posouval se postupně kupředu. Tato technika byla fyzicky namáhavější, zato dramaticky zvýšila maji stabilitu a byl to bezpečný způsob, jak se dostat na druhou stranu. A evidentně jsem inspiroval i ostatní, kteří všichni zvolili můj „krysí styl“ a suchýma nohama jsme stanuli na druhé straně. Teď už zase vysmátí jak zajíci.
Prší čím dál víc a my už zase šlapeme lesem zpátky k parkovišti. Když tam po další hodině a půl přijdeme, kluci, co šli vepředu nikde a stejně tak i pan Punk je pryč. Není se moc kde schovat před deštěm, tak se ve čtyřech choulíme v kadibudce a čekáme až Punk pro nás přijede.
Když po 20 minutách dorazil, smál se: „Já si přesně myslel, že vás tady najdu!“ a odvezl nás do restaurace Breeze Inn v Sewardu, kde se dosyta najíme (Šimon si opět naložil dvojitou porci 🙂 ), svlékneme se z mokrých věcí a diskutujeme, kde přespíme. Ivča se Zdeňkem a Punk s Matesem si dají ještě noc v kempu u moře a já s Pavlou a Šimonem půjdeme do místního hostelu. Zavolal jsem do fajn hostelu Moby Dick, kde mi potvrdili volná místa. Paráda!
Zatímco parta v kempu za mírného deště grilovala s kamarádama od Punka, kteří dorazili z Kanady, tak jsme se v hostelu snažili usušit všech mokré oblečení. Také jsme se od Johnnyho, který vedl hostel dozvěděli, že tenhle déšť je důsledek onoho tajfunu a ten hezký den včera byl daný tím, že jsme se ocitli v jeho středu. Trochu nás to zklamalo, čekali jsme větší divočinu, když se řekne tajfun 🙂
Zítra bychom chtěli vyrazit do Girdwoodu na návštěvu Aljaščanky Jackie, kterou potkala Iva se Zdeňkem při stopování. Uvidíme, co nám připraví počasí.
Napsat komentář