Je první den čínských státních svátků a my se přesouváme do turistického (!!!) historického města Lijiang. Naštěstí, náš Timeless hostel pro nás zarezervoval autobusové lístky včetně přepravy minivanem na autobusák, tak máme o starost míň, prostě komfort se vším všudy.

Po příjezdu do Lijiangu si bereme taxíka k hranici historické části města, za kterou vozidla a snad ani kola nesmí. Pak jdeme pěšky do Mama Naxi Guesthouse, který jsme si vybrali a zarezervovali pár dnů dopředu na internetu, abychom měli jistotu, že během svátků budeme mít kde složit hlavu. Máme celý dorm o sedmi postelích pro sebe, paráda. Po krátké pauze se vydáme do uliček tohoto UNESCO městečka.

Cina_2014_123

Staré dřevěné domy s klasickými lijangskými střechami plně slouží turistickému byznysu. Ročně toto městečko protkané vodními kanály navštíví 4 milióny turistů a my jsme to zažili na vlastní kůži, protože se tím městečkem neprocházíte, ale doslova prodíráte.

Proto nám taky trvalo, než jsme dorazili k jednomu z nejfotografovanějšímu míst v Číně – Black Dragon Pool aneb jezeru Černého draka. Tož, děcka, bylo to hezký, ale že by mě to posadilo na zadek, to neeee. Za vstup se kdysi platilo, ale teďka to bylo víceméně gratis, protože po nás nikdo vstupenku do historického města nepožadoval (80 juanů).

V současné době je všechno vstupné v Číně hrozně vysoké, obzvlášť pokud je to místo na seznamu UNESCO. 600 Kč za vstup je normálka, ani nemrknete. Je pravda, že kdyby bylo vstupné nižší, tak by se tam nahrnula čínská miliarda a památku by zdevastovala. A tak je památka funkční a dostupná horním 40 miliónům 😀

Cina_2014_301

V parku kolem jezírka jsme se chvíli procházeli a protože bylo pořád horko, dostali jsme chuť na pivo. Byl tam jakýsi altánek, kde by se dalo krásně popíjet a vychutnávat čínský čaj, ale my jsme chtěli to pivo. A bylo nám dopřáno. Chtěli sice za něj 55 Kč, ale s majitelem jsme se poté shodli, že 35 Kč je dobrá cena.

S pivem přišel hlad. Zakotvili jsme proto v jedné velké hale, kde 50 kuchařů vařilo, peklo, smažilo, dusilo, grilovalo cokoliv na co jste zrovna měli chuť. OK, někdy nebyla chuť, ale byla zvědavost, a tak ty smažené, zřejmě krysí žebírka, osobně nezařadím mezi své delikatesy…

Cina_2014_296

Jsme v Číně, a proto bylo nutné projet se na kole, tj. vyzkoušet další z „čínské klasiky“. Druhý den našeho pobytu v Lijiangu si půjčujeme kola a vyrážíme na sever do vesnice Baisha, která je naším dnešním cyklistickým cílem. Než vyjedeme z města, zastavíme se na pouliční „brunch“ v místní vývařovně a usadíme se přímo na ulici na jejich pidi-stolečkách u pidi-stolu.

Objednáváme si každý podle své chuti, buďto masové knedlíčky na páře, polévku či smažené nudle. Pak už šlapeme, po rovince je to pohoda. Šlapeme a cestou předjíždíme desítky, možná stovky rovněž šlapajících Čínanů, na které občas vykřikneme naši oblíbenou čínskou frázi „Coba, coba!“ tzn. anglicky „Go, go!“. Taky podél cesty míjíme zaparkovaná auta a Číňany, kteří si jako zběsilí fotí s polním kvítím. Holt, v čínských velkoměstech je pouze beton, ocel a sklo a tady si můžou ke kytce přivonět, natrhat,… 🙂

Vesnice Baisha je aktuálně totálně rozkopaná, odhaduju, že se připravuje na svoji další historickou fázi a tím je Disneyland pro bohaté čínské turisty, kde si můžou dopřát to pravé italské espresso v útulné kavárničce západního střihu za přibližně 150 korun (jako fakt, už jsem to viděl na nápojovém lístku). Prošmejdíme pár obchodků se suvenýrama, něco koupíme, ale vyjednáváme tvrdě, protože mají fakt brutální ceny. Pak se snažíme uvolnit od toho začínajícího turistického boomu v místním bufetu, kde pán, zatím pořád, prodává pivo a místní štamgasti hrají mahjong, což je čínská stolní hra.

Cina_2014_312Taky objevíme školu vyšívání hedvábím, kde se nás ujme jeden chlapík a udělá nám krásnou exkurzi. Můžeme pozorovat mistra a jeho žákyně jak vyšívají obrazy z hedvábí. Pak nás zavede do místnosti, kde jsou vystaveny jejich obrazy v různých cenových kategoriích. Od těch nejlevnějších, které dělali žáci až po nejdražší, která vyšívala několik měsíců sama paní mistrová. Ty pak stojí jako nové auto, třeba 9 000 EUR. Jsou nádherné.

Cestou zpátky se ještě stavíme ve vesnici Shuhe, která má podobnou architekturu jako Lijiang, akorát s menším počtem turistů. Ta dřevěná architektura, projíždějící bryčky a atmosféra místa mi připomínají scény z divokého západu. Jedna paní v okýnku do ulice grilovala tofu, tak jsem si jeden kousek objednal a bylo to vynikající. Snad nejlepší tofu, co jsem kdy vůbec jedl. Musím říct, že v naší skupince tofu moc nejede – zřejmě nejsou zvyklí a mají předstudky z Čech. Na tofu, které koupíte v Čechách, rovnou zapomeňte, to není tofu, tj. sražené sojové mléko, ale nějaká hnusná guma. S tofu to fakt nic nemá společného.

Napsat komentář