Druhý den v Esfahánu proběhl v procházkovém tempu přes celé město: opět hlavní náměstí, bazar, který byl zavřený, obchody, které byly zavřené, fast foody zavřené, muzea zavřené, arménská čtvrť Jolfa mrtvá, celé město Esfahan mrtvé. Kdy už ty svátky skončíííííííí!? 🙂 Nicméně, Esfahan je krásné město…
Highlight dnešního dne byly oběd v jednom z mála otevřených občerstvení, kde se servírovaly vařené beraní hlavy – no tak jsme si dali vývar z těchto hlaviček a poté jejich maso a držky. Byla to fajnovka, 4 z nás si to pochvalovali, 2 na to nemohli pohlednout :-).
Naštěstí, další den už nebyl svátek ale jenom regulérní pátek (tj. naše neděle), a proto jsme mohli jít do muzea, vybrali jsme si UNESCO zahradu s palácem Chehel Sotun. Když jsme si chtěli koupit lístky, pokladník po nás požadoval 150 000R, což jsme samozřejmě nechtěli zaplatit, protože vedlejší nápis v perštině ukazoval, že lístek stojí 20 000R (prý pro Íránce). Chvíli jsme stepovali před vstupem, nakonec nám lístek prodali za 100 000R.
S odstupem času už vím, že ty rozdíly pro zahraniční turisty a místní je nějaké nové nařízení. Palác byl moc hezký – dřevěná stavba z 11. století, uvnitř krásné malby na zdech, kniha koránu z 9. století.
Cestou na hotel jsme se stavili na poslední dávku Fereni (člověk by to opravdu mohl jíst každý den), někdo si koupil i ten sirup, snad se jim nezkazí než ho dopraví domů. Na recepci hotelu jsme se rozhodovali, co dál.
Naše další zastávka má být Shiraz a Persepolis, ale problém byl, jak se tam dostat, protože veřejný transport byl vyprodaný, stav vyprodanosti lístku dalších dnů jsme nezjišťovali, protože jsme už chtěli Esfahan opustit. Recepční nám rád zavolal taxi agenturu a zeptal se na cenu pro 2 taxíky z Esfahanu do Shirazu, tj. 500km. Padla cena 4 400 000R, což by vycházelo na nějakých 450Kč na osobu, což pro nás všechny bylo OK. Nicméně, když už máme jet taxíkem, tak místo nudné dálnice to chceme vzít vedlejšíma silnicema přes hory Zagros. Když se recepčního ptám i na tuto alternativu, sděluje nám, že není problém, že pojedeme podle sazby 400R/km a když někde budeme chtít zastavit, tak taxíkovi to řekneme, a on se vráti do Esfahanu.
Nu tak jedeme směr Shar-e-Kord, podle Lonely planet tam máme být za 30 min. Prdlajs. Je to 100km a trvá to hodinu a půl. Tam však nestavíme a pokračujeme na města Farsun a Chelgerd, mezi kterými se má nacházet opravdu scénická cesta. Potom chceme jet na Yasuj. Z konverzace s řidiči usuzujeme, že tudy cesta nevede, že tak jako tak se budeme muset vracet na Farsan, tj. cesta na Chelgerd je zajížďka.
Scénickou cestu si nechceme nechat ujít, tak jedeme až do Chelgerdu, z Esfahánu to je už 200km. Pěkná ta cesta byla, všude kolem vysoké kopce pokryté sněhem. V Chelgerdu sdělujeme taxikářům, že tam přespíme, a že se mají sami vrátit do Esfahánu. Není problém, každému z řidičů vysolíme 800 000R a jdeme se ubytovat do místního hotelu – not bad.
Jsme tam zřejmě sami, Chelgerd je lyžařská vesnice, a tak v listopadu tu nepáchne ani noha. Po setmění se jdeme po této vesnici projít, děláme takové 2h kolečko. Hned nás překvapuje, že tady mají hodně krámů a všechny jsou otevřeny, čehož využíváme, kupujeme si večeři, kterou budeme baštit na hotelu.
Je kosa, dáváme si čepice, chceme si dát čaj. Hned na začátku našeho „čajového průzkumu“ na nás huláká jeden kluk a zve nás do svého obchodu s mobily, tak se jdeme podívat. Na zdejší vesnické poměry umí docela dobře anglicky. Tak si chvíli povídáme, fotíme se s ním, s jeho bratry, bez jeho bratrů, statečně pózujeme. Zpátky na hotelu kecáme a přemýšlíme, co nám přinese zítřejší den, protože zajížďkou do této vesnice jsme se k Shirazu vůbec nepřiblížili, ba naopak. Snad se zítra dostaneme alespoň do Yasuje, c. 400km. na jihovýchod, uvidíme.
PS: Většina fotek, které doprovází deník jsou od Honzy. Díky!
Napsat komentář