Kvůli Covidu a omezením se z původní destinace Skotsko po roce a půl stala Madeira. Těšil jsem se moc. Viděl jsem Honzovy stránky a tušil, že je to profík, od kterého bych se mohl na fotoexpedici ledacos přiučit. Vyhovovala mi myšlenka, že budeme ve skupině stejně naladěni – že nám například nebude vadit vstávat brzy před východem slunce, abychom se dostali včas na místa, kde budeme moci fotit. Vše od začátku probíhalo na jedničku. Honza komunikoval, reagoval na dotazy, vše měl výborně zorganizované. Proběhlo předexpediční setkání (u nás napodruhé přes internet). Honza po konzultaci s námi zařídil ubytování. Domluvil půjčení aut, naplánoval místa na focení. Na Madeiře byl poprvé, ale měl vše do puntíku připravené. Měl dlouhý seznam míst, které by stálo za to vidět. Takže vždy bylo kam vyrazit. Kdo nikdy nebyl na Madiře, asi bude čučet na místní silnice. Na kolo je to tady vhodné asi jen pro vyznavače horského terénu a milovníky brutálního stoupání a vůně smažících se brzd při klesání :o) Pro nás byla místní spleť silnic celkem chaos i s navigací. Pokud nejste na dálnici, zapomeňte na to, že má auto i vyšší než druhý rychlostní stupeň. Dvojku tam budete mít prakticky pořád. A občas budete děkovat, že existuje jednička, aby vám to do toho prudkého kopce nezdechlo. Budete se modlit, aby v té uličce, která je obousměrná a dvě auta se vedle sebe nevejdou, nejelo nic proti. A když pak uprostřed noci potkáte na silnici smečku dvou psů, kteří berou auto jako malou kočičku, běhají sebevražedně před světly a nakonec ještě ve 40 km/h běží podél auta, je o zážitek víc. Kdo má žaludek jak na vodě, jistě ocení 180° vracečky. Případně se z Vás stane profík v rozjezdu do kopce ze STOPky. Po pár dnech vám už přijdou úplně normální zalehlé uši z neustálého překonávání tisíce výškových metrů. Všem řidičům velký obdiv, že to zvládli a vždy nás bezpečně dovezli do cíle. Náčelník má výbornou angličtinu a o to víc mě překvapilo, když jednou na personál restaurace spustil i španělsky. Ostatně někteří z naší expedice mu zdatně konkurovali a pokecali by si třeba i franouzsky. Když jsem u těch restaurací, místní gastronomie nás naučila, co je to malá a velká porce. Vyčteno z jednoho jídelního lístku – malá 250g, střední 500g a velká 1kg. Až dětská porce byla opravdu malá (a to jen v jednom případě). Za mě nejčastější pití Brisa Maca (jablková limonáda) a k jídlu Picado (tedy jakýsi místní guláš s hranolkami). Zapomenout nemůžu na oběd, respektive snídani, po 14.té hodině v jakési jeskyni. Nebo třeba na večeři u pana „Pípi“ a jeho „Goodbye drink“ v podobě domácí pálenky. V hlavě mám i vzpomínku na poslední večer na baru s panem „domácím“, s panem Arlandem?? a jeho hodinové povídání a opět domácí pálenka z cukrové třtiny. Nutno dodat, že jako nepíč jsem neměl tu čest ochutnat. Výrazy ostatních ale dávaly tušit, že to je „Síla“. Obecně vzato je místní personál restaurací příjemný, respektive jen do doby, než chete platit „separátně“ každý za sebe. To prostě nedávají a byl to téměř pokaždé boj. Málem bych zapomněl na místní delikatesu „Bolo do Caco“ aneb jakýsi předkrm – lehký chléb s česnekovým máslem, na kterém se stanete závislí. Na závěr „jídelního odstavce“ zmíním už jen kolegy často objednávanou tekoucí závislost „Sangriu“, za pár řádek stojí i místní tržiště (kde utratíte víc, než si myslíte, že utratit vůbec jde) a samozřejmě budoucí Foodbloger David. K ubytování jen asi tohle – Waaaaaauuuu!! Apartmán 270 metrů čtverečních se třemi balkony, nefungující vířivkou a výhledem na moře?? A pro 5 lidí? Kam se poděly ty původně plánované stany a spacáky ze Skotska? 😀 Nebyl problém odtrhnout se od skupiny a zařídit si den dle svého (ovšem bez auta). Líbilo se mi, že denní plán jsme přizpůsobovali dle situace. Když se nám některé místo zamlouvalo, byli jsme tam déle a užívali si focení. Honza nám radil, připomínal, upozorňoval na nastavení. Ostatní účastníci byli skvělí, pomáhali, byla sranda. Jen počasí nám z fotografického hlediska úplně nepřálo. Východy a západy slunce s oblačností. Tam, kde jsme chtěli mlhu, bylo jasno. Když jsme chtěli jasno, byla mlha 😀 Ale to je prostě Madeira 🙂 Díky Honzo, Martine, Danko, Natko, Davide, Jitko, Zuzko a Dane za bezva týden. Zakončil bych to větou „My ten Fanal v mlze stejně někdy dáme“

Luboš

Johny, naprostý pohodář😀

Dana Hrábková

O5 všechno SUPER.

Dan Wimmer

Cesta na Madeiru byla mou pátou expedicí s Zirhamií a opět vše probíhalo naprosto v pohodě a v klidu. Johnny dokáže rychle stmelit celou expediční výpravu v jednu partu a vytvořit skvělou atmosféru. Kromě legrace a pohody přináší Johnny řadu tipů a nápadů na to, jak si spolu s řadou zajímavých zážitků ještě přivézt plno krásných fotek. Máte-li rádi fotografování na cestách, určitě cestujte s Johnnym.

Martin Kronika