Druhý den hned po snídani na hotelu vyrážíme do ulic, konečně život, plno lidí, všechno je otevřené, svátky Imáma Hosseiního skončily. Už nebude čaj na ulici zdarma (docela se ujala fráze: „Pojďme si dát čaj na imáma“).
Jdeme k hradbám, kde náhodně potkáváme 3 kluky, kteří si chtějí procvičit angličtinu a tak se s námi budou chvíli courat městem, což nepředstavuje žádný problém, aspoň budeme mít průvodce. Uvnitř „hradu“ má být nějaké muzeum, cena pro místní 20 000R, pro cizince 150 000R, už mně ta nová discriminace štve. Nikomu se tam dovnitř za ty peníze nechce, navíc i ti kluci říkají, že tam vesměs nic není, tak odcházíme.
Nic, kluci nás táhnou na bazar, ne však, aby nás natlačili do nějakého obchodu, toto není Maroko :-), prostě nám chtějí ukázat místní bazar, kde prý místní nekupujou, spíše jenom turisté (iránští). Dáváme si i nějakou jejich místní zmrzlinu ze škrobu, v domnění, že to bude podobné jako lahodné fereni, bohužel, skutek utek.
Pak jdeme k mešitě, kde za nás kluci smlouvají iránské vstupné a platí taky za nás. Samozřejmě peníze si vzít nechtějí, tak během prohlídky 400 let staré mešity přemýšlíme, jak se jim zrevanžovat. Máme to, půjdeme společně na dýmku qalyan, oni s tím souhlasí a už mají v merku místo, prý nějaké echt tradiční. No, tradiční to bylo hodně, tedy rozhodně ta dýmka. Zapomeňte na kouření nějaké jablečné či mátové příchutě, to byl, prosím vás, čistý tabák. Pár šluků a jste mimo 🙂 Popravdě, moc jsme tomu nedali, a ještě další hodinu poté se někteří z nás moc dobře necítili, heh.
Jako další zajímavost nám kluci chtěli ukázat město z přihlehlého kopce, pod který jsme se dopravili částečně jejich autem a částečně taxíkem. Byl tam hezký výhled na město, i když jsme už toužili po nějakém jídle, pač byly už tři hodiny odpoledne. To jsme naštěstí našli hned u kopce, a dali jsme si kebab kubide (íránská klasika) v poblízké čajovně. Jake zůstal s náma, toho jsme alespoň mohli pozvat na oběd, ostatní kluci jeli domu pro další auto, abychom nemuseli jezdít taxíkem.
Jen tak pro zajímavost, ptali jsme se jich, kolik stojí auto, nové prý pořídíte do 100 000 Kč a litr benzínu stojí asi tak 5 korun, dokonce většina taxíku jezdí ještě na plyn, takže proto ta doprava je tak levná.
Když pro nás přijeli, vzali nás do vojenského muzea, paláce a zahrady Afifabad, podle nich nejkrásnější zahrada ve městě. Byli jsme tam však jen krátce, už se stmívalo, a proto zahradu brzy zavřeli. Že by nás nějak oslovila, to se asi nedá říct, ale možná během dne vypadá jinak, brali jsme to fakt rychlovkou.
Když jsme ze zahrady vyšli, asi tak po 18h, čekali jsme chvíli na jednu místní slečnu, která později přijela v doprovodu dalších dvou lidí, a které měl Michal vyřídit pozdravy od jednoho svého íránského pacienta. Rozhodlo se, že se pojedeme podívat na hrobku básnika Haféze, a tak nás šest nastoupilo do asi 3 různých aut a vyjelo se. Nicméně, k cíli dojely pouze dvě auta, protože to naše auto potkalo ve městě bohatého „strýčka“ z Kuwajtu tj. velmi dobrého kamaráda našeho řidiče, a který nás pozval domu, že prý bude párty. No tak paráda.
Další dvě hodiny jsme kroužili autem po Shirazu, hrozná doprava, protože jsme se chtěli dostat k jedné prádelně, kde nejenom perou a suší prádlo, ale i prodávají alkohol, který pašujou přes Perský záliv. Prý o tom místě vědí všichni, i policie, ale za úplatky jsou nedotknutelní. Litrová flaška 5x destilované ruské vodky nebo whisky Mr Chavez 🙂 vyšla na 40 eur, platil strejda. Chtěli jsme taky něco koupit na párty, tak jsme zastavili do místního obchůdku, naložili koš něčím k zakousnutí a chtěli zaplatit cashem, jenže strejda vehementně strkal svoji kartu a bohužel pro naši hrdost pokladní si nakonec vzala jeho kartu místo naší hotovosti.
V prostorném bytě strýčka jsme si sedli na perský koberec, rozložili prostírání a společně s kluky s druhého auta, které mezitím dorazilo do bytu, jsme mohli zahájit párty. Iva s Michalem byli v tom třetím autě, hrobku Hafeze viděli, ale na párty nedorazili, protože ze slušnosti zůstali s těma novýma Íráncema, kteří je potom pozvali na kafe někam do hotelu, prý pětihvězdičkového 🙂
Na párty jsme hovořili o česko-iránských rozdílech, o muzice, o politice, o tom jak se v Íránu žije, o chlapských věcech, učili jsme se navzájem velmi „užitečné“ fráze :-).
Po 8 rundách panáků jsme opět vyrazili do ulic, samozřejmě auty, nic nebylo problém. Trochu nás to vyděsilo, když po těch rundách zasedali k volantu, naštěstí jeli docela prázdným městem a řídili opravdu výborně, klobouk dolů. Nicméně, milé děti, doma to nezkoušejte.
Vzali nás na jednu vyhlídku u univerzity, která je umístěna na kopci (velmi nám připomínala Strahov v Praze) a potom kebabového nonstopáče na čaj a na grilovaná jatýrka. V 1h ráno jsme byli zpátky na hotelu a byl to moc príma večer, konečně jsme se dopídili informací o tom, jak se zde skutečně žije, jak velký je rozdíl mezi tím, co dělá vláda, co zde přikazujou islámská pravidla a co dělá lid. Shrnuto, všude Alláh nevidí 🙂
Shiraz se zdá být opravdu free city. V celém Íránu má taky takovou pověst a taky se říká, že jeho obyvatelé jsou opravdu pohostinní, vstřícní a milí, prý nej z celého Íránu. Potrvrzujeme.
Napsat komentář