Pokoj sdílím s cizími lidmi, protože zbytek má celý samostatný dormitory pokoj pro 6 osob, kam se už zjevně nevejdu a tak si na noc dávám špunty do uší. Po probdělé noci v letadle se chci pořádně vyspat. Není divu, že mě Pepa v 9 h ráno budí, že už jsou všichni ready a že se čeká jenom na mně. Nu, to je pěkný začátek – tahat průvodce z postele 🙂
Jdeme někam do centra na snídani a pak do Carrefouru koupit si plastové lahve, ve kterých si budeme dělat čaj na cesty. Horká voda je v Číně všudypřítomná a lehce dostupná – na nádraží, v hotelech, ve vlacích. Tak si dělají za pochodu čaje místní a my chceme aspoň trochu zapadnout 🙂
V poledne vyrážíme na zastávku autobusu, odkud má jet autobus na vlakové nádraží. Řidič autobusu s číslem x – podle informací hostelu tím správným, nám razantně a docela arogantně sděluje, že tam nejede. Přítomní taxikáří nabízejí své služby, jak jinak než za horentně vysoké ceny. Nakonec nás nechtějí vzít vůbec. Ups, jak se na to vlakové nádraží dostaneme? Nestresujeme se, situace se vždy nějak vyřeší samy, dříve nebo později. Zde se vyřešila tak, že řidič prvního autobusu odjel, na jeho místo přijel další, který na nádraží prý jede. Dokonce mi ukazuje na své mapce, že to jsou pouze tři zastávky – docela vzdálené zastávky, musím řict.
U nádraží s i kupujeme instantní nudle, sušenky, pití a ovoce, neboť pojedeme vlakem přibližně 19 hodin. Pro vstup do čínských nádraží musíte z důvodu bezpečnosti nechat projít bágly skenerem. I když má každý z nás kapesní nůž, sekuriťačky si všimnou pouze nože Mirky. Ta ho má vyndat z báglu, protože jí ho chtějí zabavit z důvodu překročení dovolené délky čepele 3 cm. To teda ne! Chvíli těm babám vysvětluju, že jsme turisté a nemáme zájem zabíjet Číňany (viz. teroristický masakr na nádraží v Kunmingu, kdy rozčílení Ujguři ze západní provincie ubodali svýma super nožema asi 29 čínských Hanů), ale asi nejsem moc přesvědčivý nebo mi spíš nikdo nerozumí. V poslední fází tedy využívám zkresleného vnímání bělocha v celé Asii jako nadřazeného člověka, arogantně beru sekuriťačkám nůž, dávám ho Mirce a ženu naši skupinku do vnitra nádraží. Ještě si vyslechneme pár poznámek od šokovaných strážkyň, nicméně žádná nás již nestaví a nožík je tak zachráněn 🙂
Chvíli čekáme v čekárně, než nás všechny cestující pustí do připraveného vlaku. Máme sice lehátka ve stejném vagónu, ale ne ve stejném boxu po 6 lidech. Zůstaly nám pouze vrchní lehátka (dolní, střední, vrchní), ale to nevadí, na pokec se sejdeme v jednom z boxů. Čas trávíme seznamováním, ochutnáváním pálenek, které jsme přivezli z domova a koukáním na měnící se krajinu. Čaj a instantní nudle si zaléváme horkou vodou ze samovaru, který je k dispozici v každém vagónu. I když bychom neměli žádné jídlo s sebou, neumřeli bychom hlady, protože vlakem projíždí pravidelně 3 vozítka – paní ovocnářka, pán delikatesák a pán kuchař s hlavním chodem za 20 juanů. V deset hodin večer průvodčí vypíná světla a jde se spát. Další den ráno jsme v Kunmingu.
Napsat komentář