Jak se z nás stali milionáři

Sobota 9. listopadu 3:30 ráno, pražské nádraží Florenc, odjezd busem Student Agency do Vídně na letiště. Jede se mnou Honza, v Brně nastupujou Michal a Miro, ve Vídni u check-inu potkáváme Vítka a na mezipřistání v Istanbulu se seznamujeme s Ivou. Parta je kompletní, směr Írán.

Než tam však dorazíme, ještě se načekáme – 6h na letišti ve Vídni (abychom opravdu stihli letadlo) a dalších 6h na mezipřistání v Istanbulu. Vyhrál to Miro, protože si do malého baťůžku vzal minikarimatku a tak sladce chrupkal vedle Starbucksu :-).

V Teheránu na letišti nastává zlomový okamžik, protože jenom já mám zařízené vízum z íránské ambasády, zbytek bude žádat o 2 týdenní vízum na letišti. Pro jistotu máme sebou všechny možné doklady. Jdeme k okénku, pán si bere dokument tzv. vízové referenční číslo, který jsme vyřídili předem pro každého, chlapík ťuká číslo v počítači, vše ok, platí se 50 éček na osobu a vízum je nalepeno. Naštěstí u okénka nikdo nebyl a tak nám celý proces vzal 10 min.

Jdeme přes pasovou kontrolu, žádný problém a konečně pro bágly. Ups, šli jsme jinou kontrolou a tak naše bágly jsou v jiné v sekci. Nic zde evidentně není problém, protože jsme vyšli z letištní zóny přes jednu celnici a zase do ní vešli přes druhou celnici, hahaha.

Bágly dorazily a tak jdeme si směnit nějaké peníze, ale je tam fronta a Mirovi se podaří v mezidobí sehnat velkého taxíka pro 9 lidí za 15 éček do centra Teheránu (c. 60km) a tak bez místních riálů v kapse jedeme. Pořád lepší nabídka, než co nám říkali nahaněči uprostřed haly, ti chtěli 50€ za 2 menší taxíky. Oficiální taxa je 500 000 riálů, tj. 400 korun. Je 5h ráno.

Taxikáři sdělujeme směr ulici Amir Kabir a nejlevnější Mashhad hostel, budíme recepčního, který sice nemá pro nás ekvivaletní pokoje, ale zdarma nás šest pro tento zbytek noci nasáčkuje do dvou dvoulůžkových pokojů, tj. 2 z nás budu na karimatce. Ale jenom na pár hodin, než si odpočineme. Další noc už se přesuneme do normálních pokojů.

Azadi tower, dominanta Teheránu (autor: Miguel Librero)

Spíme do 9h a pak vyrážíme do ulic Teheránu podél naší ulice Amir Kabir (ulice pneumatik a motoristických náhradních dílů) k náměstí Imáma Chomejního (velké nic s honosným názvem) a nahoru na sever podél jedné z hlavních ulic Ferdosi, kde si měníme valuty.

Aktuální kurz ve směnárnách Sarafi je 40 000 riálů za 1 euro. Měním 200 eur a stane se ze mně milionář, 5 miliónů mi dávaji ve svázaném štosku sta padesátisícovek a zbylé 3 milióny v šesti kusech půlmegovek.

S Mirkem si jako čerství milionáři dáváme první kebab, cena 80 000 riálů, moc se mi to nezdá, ale je to opravdu velká bageta a chutná taky dobře, i když už můžu říct, že ty kebaby nic moc, málo kořeněné.

Šlapeme si to dál až k bývalé americké ambasádě, fotíme se u protiamerických nápisů typu „Down with USA“, potkáváme partu Čechů a tak trochu klábosíme. Přes poledne jedeme metrem (jeden lístek stojí 4 000R tj. asi 2,50 Kč) na náměstí Azadi – kde byl v roce 1971 postaven krásný pomník k výročí 2500 let perské říše a kde se vždycky protestuje :-).

Ve 14h pospícháme do muzea šperků, protože toto muzeum je otevřeno všední den pouze na 2,5h a návštěva stojí za to. Tolik drahokamů, diamantů, šperků jste nikdy neviděli a nikdy neuvidíte. Pastva pro oči, např. jeden z kousků je velký glóbus vysazený asi 5000 drahokamy. Not bad.

Po krátké pauzičce a nescafe jdeme na jih (tj. z kopce) směrem k bazaru, ale cestou si všimneme nějakých evropsky vypadajících budov, tak do toho prostranství vejdeme a hle, ministerstvo zahraničních věcí. Vedle je špitál, na jejíž střeše protiletadlové dělo. Kluci fotí, i když to mají ode mne zakázané.

Když jsme došli k bazaru, tak už bohužel zavírali, takže dnes nic z toho, vrátíme se tam před odletem. Než se děcka najedla v místní kebabárně, prý kebab nic moc, tak se s námi dal do řeči jeden Íránec, který se prý po 2 letech vrátil z USA a že prý ho íránská vláda zadržela na 10 dní a vyslýchala.

Unava z letu se dostavuje, je 8 hodin a nám se chce spát, vracíme se na hostel. Já bych rád tak spal, ale celou noc mám velké bolesti břicha, které mi nedovolí usnout. Dávám si 2 tablety černého uhlí v domnění, že mi pomůžou – velké kulové. A tak ráno si raději dávám smectu, abych mohl v klidu cestovat. Nevím, z čeho ty bolesti mám, takové problémy nemívám a je to pro mně docela překvápko. Snad bude zítra líp.