O hladoletu s Wizzairem do Dubaje nemá cenu se rozepisovat, prostě nízkonákladový standard.

letiště Dubai DWCV autopůjčovně Dollar na Al Maktoumově letišti přišly první problémy. Mirek je v pohodě, objednaný Mitsubishi Lancer je k dispozici, může si ho převzít a odjet se svou posádkou na hotel. Sice je v automatu a ne v objednaném manuálu, ale to už je detail. Však on si zvykne. Nás ostatní čekají bezmála dvě hodiny vyjednávání. Místo dvou objednaných a částečně uhrazených Toyot Camry nás chtěl asertivní Ind odbýt sice fungl novými, ale minimálně o třídu nižšími a mnohem menšími Chevrolety Cruze. Nakonec se dobereme  oboustranně přijatelného řešení. Bereme oba Cruzy pouze na přejezd na druhé dubajské letiště, kde je měníme za Hondu Accord a Ford Explorer. Jsme spokojení, Explorer je velké SUV, čtyřkolka a máme ho bez doplatku. To ještě netušíme, že si v průběhu expedice vyslouží přezdívku “Navoněná bída”.

Do hotelu v emirátu Ajman se dokodrcáme až nad ránem, spánku si moc neužijeme, protože hned první den nás čeká skoro 700 km dlouhý přejezd do městečka Al Kamil Wal Wafi, kde se žení jeden z deseti bratrů mého kamaráda Amira a my jsme pozváni na svatbu. Sice se tím pořádně rozhodil můj pečlivě připravený itinerář, ale skupina je nadšená, zažijeme pravou ománskou svatbu!

Silnice jsou pěkné, vymotání se z Emirátů zvládla navigace na výbornou a už za dvě hodinky jsme na hraničním přechodu Hatta. Mezi Ománem a emirátem Dubaj (nikoliv tedy mezi Spojenými arabskými emiráty jako celkem) má tady platit  tzv. Common Visa  Facility (CVF), kdy po splnění určitých podmínek jsou ománská víza zdarma. Nakonec je však dostali zdarma pouze Jarda s Honzou, kteří přiletěli na druhé dubajské letiště DXB. My ostatní, co jsme přiletěli na DWC, jsme si 10 denní vízum museli koupit za 5 ománských riálů (OMR) – asi 325 Kč.

Mrzí to o to víc, že se u ománských úředníků evidentně jedná o nejednotný výklad tohoto předpisu. Až po návratu domů se v internetové diskuzi dozvídám, že jiný den a u jiného úředníka dostali víza zdarma i ti, kdož přiletěli do Abu Dhabí, čímž nesplnili hlavní podmínku CVF, kterou je dubajské vstupní razítko v pase.

Trochu bloudíme v okolí Muscatu, mapové podklady v navigaci nestíhají reagovat na překotnou výstavbu nových silnic. Zjišťujeme, že ve městech bude možná lepší jezdit podle směrových ukazatelů než podle navigace. Poprvé přicházejí ke slovu naše krátkovlnné vysílačky, které nám během expedice posloužily k plné spokojenosti ještě mnohokrát.

rodinné sídlo

Amir mi během dne několikrát telefonuje, ptá se na naši polohu a upřesňuje místo schůzky. Až po setmění konečně dorážíme do městečka Kamil, během chvilky je tam i Amir se dvěma kamarády a doprovodí nás k rodinnému sídlu. Přivítání je opravdu velkolepé! V salónu pro hosty už na nás čeká obrovská mísa s ovocem, ženich a ostatní svatebčané nás srdečně vítají a podle své a naší jazykové vybavenosti se snaží družně komunikovat.

mísa ovoceLukáš dostává od Ománců okamžitě přezdívku Messi, která se ho bude držet po celou dobu expedice a určitě i po ní.  Jen nevěsta a ostatní ženy nám tu jaksi chybí! Ale to nás nepřekvapuje, teoreticky jsme na pravidla tradiční ománské svatby připraveni, Katka si je podrobně předem nastudovala, a tak víme, že ženy a muži slaví odděleně, převážně tancováním. Hlavně mužský tanec v tradičním oděvu dishdasha a s krátkými dýkami khanjar musí být impozantní, ale to vše se odbývalo během dne a to jsme už bohužel nestihli.

Ženská část expedice si však tanečky užila dosytosti, před odchodem do ženského křídla však musely odložit fotoaparáty i mobilní telefony, aby nám náhodou nezprostředkovaly pohled na odhalené obličeje nevěsty a ostatních žen.  A nedej bože, aby fotky pověsily někam na Facebook, to by byla urážka žádající si snad krevní mstu.

opulentní večeřePo návratu holek z tancovačky přichází ke slovu opulentní hostina. Servírování je vcelku jednoduché. Na koberec na podlaze se rozloží velký igelit a na něj už muži servírují vybrané lahůdky. Zlatým hřebem je celá pečená jehněčí kýta, hlavní přílohou je výborná aromatická rýže, k tomu spousta zeleniny, malých chuťovek, oliv, speciální tenoučký ománský chleba, roztodivné omáčky k namáčení, k pití ovocné šťávy, čaj i káva. Nikde ani kapka alkoholu! Jí se samozřejmě bez příborů, Ománci si šikovně společně s masem uhnětou kouli z rýže a tu si vkládají do úst. Nám to tak dobře nejde, hodovat v pololeže a bez talířů a příborů nejsme zvyklí, rýže nám padá všude možně, přecházíme tedy většinově hlavně na maso s ománským chlebem. To je jednoznačně technicky jednodušší! Avšak je potřeba se soustředit i na to, abychom jedli výhradně pravou rukou, protože levá je nečistá a slouží úplně k jiným úkonům. Domácí dělají, že naši neohrabanost nevidí.

Po večeři se ještě chvíli bavíme se ženichem, tak trochu to vypadá, že se mu ani nechce odejít za novomanželkou a začít hrát podle jeho vlastního vyjádření “love games”. Přejme mu tedy, ať je spokojený s tím, co uvidí “po rozbalení”. Je prý hodně zamilovaný, ale když jsme se ho zeptali na věk nevěsty, tak nevěděl. Podle toho, co vyprávěly holky možná tušil, co ho čeká, a proto se mu do toho moc nechtělo. Holt jiný kraj, jiný mrav.

ženich

Předělat hodovní síň na noclehárnu je otázkou chvilky, muži nanosí huňaté deky, my přidáme spacáky a karimatky a velmi pohodně se vyspíme.

Popisem opulentní snídaně bych se jen opakoval. Dostáváme ještě pozvání i na oběd, ale to už s díky odmítáme. Tak nás alespoň Amir a jeho kamarádi vezmou na výlet na zemědělskou farmu, která je hned na začátku dunového pole, na okraji pouště Sharqiya Sands. Tady poprvé zjišťujeme, že náš Ford Explorer nebude plnokrevný off-road, zastavuje ho hned trochu hlubší písek, který by Přibáň s Trabantem určitě projel. Ománci nás tedy postupně svými Toyotami Hilux vyvezou na duny, kde chvíli blbneme v jemném písku.

skupinovka na duně

Ale to už je načase se rozloučit, čeká nás přejezd na ostrov Masirah. Amir slibuje, že jakmile si splní své hostitelské povinnosti, vyrazí za námi.

Napsat komentář