Všechny atlasy, které kdy byly ve škole určeny k vyřazení, včetně těch, které nebyly, jsou u něj doma. Už jako kluk s nimi usínal, plánoval cesty a představoval si krajinu a lidi, které jednou potká. Na to, že je realita na cestách mnohem zajímavější, než pouhé snění, přišel už v jedenácti letech! Kdy se poprvé podíval sám za hranice. Od té doby strávil na cestách dohromady už více jak šest let života a navštívil přes osmdesát států.
Honza na to měl vždy jednoduchou teorii: Stačí jen chtít! Vše ostatní je řešitelné. Stopem, na kole a pěšky procestoval téměř všechna evropská pohoří a pobřeží. Na některé cesty se vydal úplně bez peněz. Bydlel v parcích, ve squatech, na plážích, pomáhal na venkově. Život obyčejných lidí z měst i venkova ho fascinuje dodnes, jako vystudovaný kulturní antropolog má k lidem velmi blízko a rád s nimi tráví čas.
Hory, památky, pláže, to vše je úžasné a stojí za poznání, ale žádná jeho cesta by nebyla úplná, kdyby se nesnažil poznat místní humor, kuchyni a myšlení, prostě obyčejný život lidí z míst, kam se vydává. Je jednoduché být spokojeným turistou a užívat si úsměvy a pohostinnost v různých koutech světa, ale zjišťovat, kolik úsilí a dřiny za takovým úsměvem stojí, nakolik je opravdový a jaká je jeho opravdová cena, to se stalo smyslem jeho cest. S oblibou proto bere lidi do míst, kde je život k vidění bez pozlátka a přetvářky masové turistiky, kde místní lidé mají z návštěvy cizinců stejné pozdvižení, jako my z nich.
Mezi ty zajímavější cesty, které podnikl, patří cesta stopem za íránskými Zoroastriány, vyznavači prastarého náboženství, jenž udržují v horách věčný oheň, cyklopouť do Santiaga de Compostela za účelem sepsání bakalářské práce o fenoménu této poutní cesty, pěší přechody Skotska, Korsiky, himálajského Zanskaru, nebo afrického Lesotha, kde pro změnu napsal svou diplomovou práci o působení a vlivu čínských komunit na původní obyvatelstvo Dračích hor, cesta za žraloky obrovskými do Mozambiku, na kole objel Černou Horu, Kosovo, Makedonii a Albánii, podnikl výstupy na andské šestitisícovky a nejvyšší sopku světa Ojos del Salado, toulal se po tehdy ještě ukrajinském Krymu, přespával v jeskyních na Velikonočním ostrově, pobýval ve vesnických komunitách ostrova Taveuni na Fidži, dokola obešel Novou Kaledonii, aby se dozvěděl více o místních Kanacích a několik ostrovů ve Francouzské Polynésii, kde se dostal až na atolové souostroví Tuamotu, které dříve Francouzi využívali ke zkouškám svých atomových bomb.
Po proudu řek Maraňón a Amazonky, se mu loděmi podařilo projet napříč celou Amazonií od Pacifiku, až k ústí řeky do Atlantiku. Došlo i na lov aligátorů a piraňí, nebo koupání s říčními delfíny na vedlejším toku. Stopem a pěšky poznával krásnou a drsnou Patagonii, nebo bažinatý Pantanal, v Bolívii pracoval jako deratizátor u komunity Menonitů, zpovídal pamětníky dopadení a zastřelení revolucionáře Che Guevary ve východních Andách, těžil s hrdými, bolivijskými horníky wolfram a poznával krajanské spolky v Chile, Argentině a Paraguayi. Stopoval napříč Austrálií a autem projel Pobaltí, Skandinávii a Nový Zéland. Některé z těchto výprav byly součástí tří a půl leté cesty kolem světa.
Žil v Londýně, v rybářských komunitách na Novém Zélandu, v Chile a osudnou se mu stala Brazílie, kde střídavě žije dodnes. V Jižní Americe cestuje a žije již přes dva roky. Mluví anglicky, portugalsky, španělsky, francouzsky a učil se i romsky, což se prý neuvěřitelně hodilo v Indii, číslovky a některé slovesa jsou velmi podobná.
Rád říkává, že nejhorší smrt je z vyplašení! Neplašte se a neplašte ostatní. Život se nemá plašit, život se má vábit. Cesty jsou ta nejlepší vábnička, nezošklivujte si je přehnanou starostlivostí!
Odprůvodcované expedice
Kostarika 2022
Brazílie 2017, 2018, 2019, 2020, 2021