Po treku v Soutěsce skákajícího tygra jsme si vzali od Tina’s Guesthouse bus za 55 juanů do „ráje na zemi“ – tibetského městečka Shangri-la. Řidič mikrobusu se na deset minut zastavil u Jane’s, kde jsme se opět shledali s našimi baťohy a pak už nic nebránilo tomu, abychom po dvou hodinách cesty dojeli do Shangri-la.
Vyhodil nás kolem sedmé večer někde v nové části města a našim nejprioritnějším úkolem bylo najít ubytování. Naše partička vyjádřila názor, že by se rádi ubytovali ve staré části města, čemuž jsem se vůbec nedivil. Baťohy na záda a vyrazili jsme vstříc osudu.
K dispozici jsem měl malou mapku z průvodce Lonely Planet a pak ještě jednu, co jsem schrastil v jednom hotelu. Mapky byly tak pidi, že naši polohu se podle nich moc nedalo určit a tak jsme šli podle instrukcí zaměstnanců hotelu – zahnout za roh v pravo a pak rovně…
I šli jsme, šli, pak jsme zabočili ještě jednou doprava, což byla osudová chyba, pač po 2 km jsme došli kamsi na kruháč, který opravdu nevypadal jako část starého města. Tudíž byl čas na tzv. restart – opětovné zkoumání stejných map, kde bylo zaznamenáno velké kulové a pak přišla ta funny část – ptát se kolemjdoucích kde je „old town“, „city center“ a bla bla bla. Nikdo nic neznal, ani taxikáři. Asi proto, že názvy ulic na mapkách jsou v čínštině, jenže tady se mluví tibetsky, uffff! Surprise, surprise.
Tak to musím zkusit jinak, říkám si. Na mapce jsem si proto vybral nějakou dlouhou ulici, která se měla nacházet v centru a pak chodím od člověka ke člověku a tento název svoji „bezchybnou“ výslovností opakuju. Hurrrá, 3 z 20 ukazují, že by se měla nacházet někde ve směru odkud jsme přišli. Sounds good, jdeme zpátky.
Podle odhadu to může být 3-4 km, chceme si vzít taxíka, ale zdá se, že tady turistům taxikáři neradi zastavují. Ja ja, wieder zu Fuß gehen :-). Podle mimiky tváří členů naší skupinky, která už má dneska něco za sebou, usuzuju, že už to není jejich šálek čaje. Ale nic jiného nám nezbývá a tak si zlehka kráčíme novým městem, hnusným, osvětleným neonama, prostě děs… Kde že je ten ráj na zemi???
Když po další půlhodině dojdeme k nějkému „ověřenému“ budget hostelu, od paní vedoucí zjišťujeme, že oni už neprovozují hostel, ale mají B&B, kde noc stojí kolem 300 juanů za pokoj. Hmmm, no to ne, půjdeme jinam, skupinka je ve formě 🙂
Abychom nebloudili další hodinu, půjčuju si od paničky telefon a ťukám číslo nějakého hostelu ze seznamu. Ozývá se „Anooooo, máme postele v dormitory pro 7 lidí, akorát obvyklá cena 30 juanů dnes neplatí, protože jsou čínské svátky, a proto musíte zaplatit 60“. Arrrgh, vydřiduši jedni. Opět nám nic nezbývá než tam jít, musíme být rádi za volné místo v tomto nejexponovanějším dni v roce.
V uličkách starého města trochu bloudíme až se probloudíme k jeho samému srdci. Prodavačka jednoho obchodu buďto viděla naše unavené tváře nebo jen chtěla pomoci holčině odvedle, protože na nás zamávala, že prý hned vedle je ubytko. Jestli pak nepotřebujeme. Hádej, holka.
Ukázali nám pěkné pokoje s horkou vodou a wifinou a poté nastal ten správný čas zeptat se na cenu – dnes žádná částka není dost vysoká. Wow, pouhých 40 juanů za osobu za noc mě dostalo natolik, že se mi téměř podlomila kolena. Bereme to všemi deseti, do toho vyděračského hostelu určitě nepůjdem. A tak, milé děti, se na vás někdy usměje štěstí, když to nejmíň čekáte. Prostě vždy to nějak dopadne.
Po kraťoučkém vorazu jdeme na véču, ale max. 200 m daleko, někdo prohlásil. Nu vlezeme do jedné reštiky, kde byly téměř všechny stoly obsazeny a objednáváme stylem „ukaž prstem co hrdlo ráčí“. Jako aperitivek přišlo na stůl horké jačí mlíko o velmi nečekané chuti a pak už nějaká zeleninka, houbičky, masíčko a vývarek….vývarek z celého nasekaného kohouta o šedé kůži.
Za sebe musím říct, že vývar i maso v něm bylo vynikající, o čemž jsem musel přesvědčovat širší spektrum naší skupinky. Někteří si totiž pořád ještě nezvykli lovit kousky masa v polévce kde plave pařátek sem a tam a kde se potápí kohoutkova hlavička.
Dříve, když jsme hledali ubytování, jsem řekl, že raději dám peníze za nějaké autentické jídlo, než za ubytování a toho večera se mi to splnilo, protože za calou naši večeři jsme platili přes 400 juanů (obvykle 150-250) a to díky tomuto skvělému vývaru, který stál kolem 500 Kč. Myslím, že nikdo nelitoval, každý si v něm našel něco zajímavého. 🙂
Čerství jako rybičky vyrážíme do města Shangri-la k tibetskému klášteru Ganden Sumtsenling, kterému se přezdívá „Malá Potala“, podle svého o něco většího bratříčka ve Lhase. Cíl je jasný, skouknout klášter a přesunout se zpátky směrem do Kunmingu, kde musíme stihnout vlak, na který jsme si naštěstí už koupili lístky (jinak bychom se z místa nehnuli).
Vycházíme ze starého města, že pojedeme místním autobusem až ke klášteru, když nás osloví nějaký chlapík slovem „Hello, taxi?“ a má velkou káru za sebou. „Hello“ odpovídám a naše konverzace v angličtině tímto skončila. Pomocí svaté trojice – „notýsek, tužka, mobil“ se ho ptám, kolik by chtěl za cestu minivanem do Lijiangu někdy odpoledne, že prej 600 juanů (super), tak zkouším dál, co by chtěl za cestu do Dali, 950 juanů (pořád super) a do Kunmingu (oooo, nooooo, tam už nepojede).
Nakonec jsme si vymysleli následující scénář, chlapík nás teďka veme ke klášteru, kde na nás bude 2h čekat, pak se s ním vrátíme pro bágly na hotel a odveze nás za celkovou cenu 1 000 juanů až do Dali, kam se dostaneme kolem sedmé večer. Paráda, je to levnější a komfortnější než bus, na který bychom stejně už nesehnali lístky, Čína je ještě pořád v pohybu. Náš řidič, Tibeťan, je vtipálek. Pokaždé, když se všichni zasmějeme nějakému našemu vtípku, on nechce zůstat pozadu a s třísekundovým zpožděním se zasměje ve velkém hrdlovém, přesně artikulovaném, stylu „HA HA HA“.
Vstupné do kláštera stojí 98 juanů a vezou nás k němu žluté autobusy, náš Tibeťánek má dvě hodiny volno. Klášter je zvenčí opravdu moc hezký, opravdu. Uvnitř je také opraven, akorát zástupy čínských zájezdů a nádech vznikajícího Disneylandu docela drasticky snižují atmosféru tohoto místa. Škoda. Taky nechápeme, že v jedné z obřadních místností je postaven obrázek Dalajlámy, no kidding. Veřejně známé jsou poměry mezi čínskou a tibetskou exilovou vládou zastoupenou Dalajlámou, proto tady ta fotka působi jako pěst na oko.
Po prohlídce kláštera už na nás náš Tibeťánek čeká a veze nás zpátky k hotelu, kde vyzvedáváme bágly a snažíme se je narvat to minivanu. Řidič se trochu zhrozí, když vidí naše zavazadla, ale raději si to tam poskládáme sami, než aby se nám do toho motal. Teď nás čeká šestihodinová jízda do Dali, ale jede se velmi příjemně, řidič to umí, jezdí bezpečně.
Kolem půl třetí zastaví a ukáže na bříško, což znamená, že je čas na oběd. Nejdřív mu sdělujeme, že asi nebudeme s ním jíst, nakonec ale na oběd do místní vývařovny jdeme a udělali jsme dobře. Jídlo na otočném talíři bylo totiž výborné včetně smaženého sýra, který jsme tam v chladničce zahlédli a který jsme si nechali připravit.
V Dali jsme se nechali vyhodit u hostelu Timeless, který jsme před pár dny otevírali. I když po nás recepční chtěla 60 juanů na osobu pro pobyt v dormitory, odvětvil jsem, že jsme se to tady otevírali a že ať si promluví s tím klučinou, který to tady má na starosti. Stačil jeden telefonát a cena klesla rapidně na 35 juanů za postel. Tak se nám to líbí.
Napsat komentář