Den začíná pěkně zvolna. Balíme věci v kempu a společně šlapeme do centra M’Hamidu, kde si v restauraci Le Petit Prince dáváme kafíčko. Kamarád Hicham jde pro velbloudy a s nimi nás vyzvedává v kavárně. Přesouváme se k jeho domu, kde začíná nakládání velbloudů všemi důležitými věcmi potřebnými pro 3 denní trek pouští pro 10 lidí: 6 turistů, 4 průvodců a 6 velbloudů. Je tam spousta jídla, vody, 2 stany, 1 kuchyňský stan, deky, matrace, koberce, plynová bomba, vařič, nádobí, šíša…a našich pár švestek. Zbytek věcí, které nebudeme potřebovat necháváme u Hichama.
Svižným tempem vyrážíme k 60 km vzdáleným dunám Erg Chigaga, kam bychom měli dorazit třetí den odpoledne. Když jsem byl tady minule, měli jsme kratší a jinou trasu a vezli jsme se celou dobu na velbloudech, proto nás tehdy všechny bolela zadnice a měli jsme depilovaná lýtka od toho tření lidských a velbloudích kůží.
Tento výlet byl jiný, mnohem náročnější, protože z 6 velbloudů byli tak 2-3 volní pro jízdu (tj. ty bez velkého nákladu). Tak jsme se střídali, jedni šli pěšky, jiní jeli na velbloudech. Myslel jsem, že všichni pojedou, to by asi nebyl problém domluvit, ale stejně by to všichni nevydrželi jet nonstop. Osobně jsem tentokrát na velbloudovi vůbec nejel, chtěl jsem to celé ujít pěšky jako naši průvodci, s tím malým rozdílem, že já jsem měl sandále, a oni šlapali bosky.
Pěšky pouští jako nomád
Den vypadal následovně: ráno kolem 8h probuzení, snídaně na koberci na duně – kafe, čaj, džus, chleba, marmeláda, sýr, nutella, med. Poté se vše zase naložilo na velbloudy a vyrazili jsme na 2-3,5h cestu pouští, polopouští, kamennou pouští, písčitou pouští, než jsme došli k místu, kde jsme obědvali.
Mohl to být třeba jeden osamělý strom, který nám poskytl trochu stínu. První věc, kterou jsme se mohli o této přestávce občerstvit byl čaj neboli Nomad whisky, sušenky, rozinky a arašídy. Po další hodině se servíroval oběd, výborný marocký salát se sardinkami, omeleta různých druhů a chleba.
Druhý den našeho putování byl velmi náročný dopolední úsek. Šli jsme v kuse 3,5h v rychlém tempu, bylo vedro a navíc foukal silný nárazový vítr, který vířil všudepřítomný písek a který tuto procházku dělal ještě náročnější. Když jsme se dostali k místu oběda, byli jsme vyčerpaní, nemohli jsme se dopít vody, i když jsme ji pili průběžně.
Kolem 15h jsme opět vyrazili na odpolední část treku trvající zhruba 2 hodiny. S Tomášem jsme snili o vychlazeném pivu Radegast, kterým bychom v tomto náročném terénu jistě uhasili žízeň, dvě piva pro každého by jenom zasyčela, hehe. Nomádi pokračovali v docela ostrém tempu, že jsme na ně musel o jedné přestávce křiknout, že takovým způsobem to prostě nejde. Šlo mi o to, že jeden z jejich průvodců by měl vždycky uzavírat skupinku, což se nedělo, protože jsem skupinku uzavíral já s Aishou, která v klapkách dělala malé krůčky a tak jsme se místy ocitli 500 metrů za nimi. Taky jsem jim vysvětlil, že oni se musejí přizpůsobit nám a ne my jim. Pochopili to a Hicham byl rád za rady, které jeho služby udělají kvalitnějšími.
K večeři se obvykle servíroval tajine s chlebem nebo kuskusem, cizrna, ovoce (banány, jablka, granátová jablka, mandarinky, pomeranče) a čaj.
Šrámy se nám nevyhnuly
Co se zdravotního stavu skupinky týče, všichni jsme byli nějak postiženi. Jelikož jsem neváhal použít jonťáky a šumivé multivitamíny, abychom nezanedbali pitný režim. I protože jsme všichni nosili turbany, nepostihl nás úpal ani úžeh, ale jiné „drobnosti“. Karel měl puchýře, já puchýře a tržnou ránu ve stopě (zřejmě něco se dostalo přes sandál), Aisha obolený zadek z velbloudů a „vyhrál“ to Tomáš, který druhý den ráno přišel z pouštní toalety s docela hlubokou tržnou ráno na hlavě. To si neumíte představit, zřejmě si nevšiml tlusté větve zřejmě jediného stromu na Sahaře a projel ní horní část své lebky. Přišel s krví na tváři, ale že prý se mu nic nestalo. Tak jsem mu to pořádně zakápl jodisolem, přikryl gázou a zabalil mu hlavu do turbanu. Na večer dostal čepičku s bambulkou protože v turbanu by mu se blbě spalo a druhý den byla jeho rána už zacelená a suchá.
Každý den se zakončoval posezením u ohně s nomádskými průvodci, kteří bubnovali na kanystry (kdo by taky s sebou táhl bubýnky) a zpívali jejich sahara music.
Konečně mezi dunami
Třetí den odpoledne jsme dorazili docela unaveni k velkým dunám Erg Chigaga. Po malé přestávce jsme sebrali zbytky sil a vyšplhali se na nejvyšší dunu, odkud jsme pozorovali západ slunce. Krásný pohled. Takový, kvůli kterému jsme se s Johnnym rozhodli, že sem budeme brát lidi.
Čtvrtý den ráno jsme se probudili do prázdného kempu, protože velbloudi už byli fuč. Jeden z nomádů kolem 2h ranní vzal všechny velbloudy a šel s nimi nazpátek do M’Hamidu, prý tam bude do večera. Ostatní nomádi se do M’Hamidu navrácejí s námi džípem.
Ten nás doveze ke staré známé kavárně Le Petit Prince, kde si dáváme chlazenou limču. Chceme v M’Hamidu zůstat celý den, a chceme si dát zaslouženou sprchu, abychom smyli tuny toho přilepeného písku a tak říkám Hichamovi, že chceme nějaký auberge se sprchou. Ten to nejdřív moc nechápe, že prý proč nejdeme do kempu, že bude večír surprise, ale společně s Taniou a Louim, kteří s námi cestovali na velbloudech „ustojíme“ naše rozhodnutí a jdeme do auberge, kde nás ubytují do hlíněných domečků s plachtěnou střechou.
Odpoledne trávíme sprchováním a praním, věci sušíme na palmě – za hodinu jsou suché – Sahara express dryer 🙂 Dojíždíme becherovku, Aishe se z jednoho frťana motá hlava celý den, hehe. Když se dáme dokupy, jdeme do centra M’Hamidu, kde tlačíme bagetu a jdeme brouzdat na vlnách internetu to místního Cyber Cafe.
Záhadná marocká doprava
Večer čekáme na Němce a Hichama, kteří jeli pro vybrat peníze až do Zagory. Když se konečně objeví, dáváme společný půlnoční tajine, ale poté si uvědomíme, že to bylo asi jenom pro ně, ups 🙂
Další den se loučíme s Hichamem a čekáme na transport do Zagory. Busy však už nejezdí, přímé taxíky také ne. Tak si bereme taxíka do nějaké vesnice, která je asi v půli cesty mezi M’Hamidem a Zagorou. Taxikář nás však před onou vesnicí vyhazuje z taxíku, překládá do dalšího, který k nám dojel do minuty. Ten už jede až do Zagory, kde platíme 33 dirhamů za osobu, dobrá cena. Pořád nechápu jak ten transport tady funguje. Nemá žádná pravidla, ale vždycky se nějak dopravíte kam chcete. To platí i u kupování lístků na autobus. Prostě chaos.
Ono to koupení lístku je jednoduché, ale chaos nastává před odjezdem, kdy řidič autobusu nebo jeho asistent kontrolujou lístky, které prodala dopravní společnost sama či jejich zprostředkovatelé. Navíc někteří pasažéři si kupujou lístky až na místě a někteří chtějí jet načerno. Byli jsme svědky jedné hádky mezi autobusákem a jistou slečnou pasažérkou, která si nebrala servítky a normálně toho autobusáka vzala pod krkem, plivla mu do tváře a tímto zřejmě vyhrála argument, který byl o lístku v rámci toho předodjezdového chaosu.
Takže zpátky do Zagory.
Napsat komentář