Jsme na podivném místě. Na našem „kempovišti“ jsou dětské houpačky, kolotoč a prolejzačky. Ale taky nízké malé budovy, v jedné je evidentně modlitebna s modlitebními koberečky, v druhé WC s umývárnou a v další noclehárna s tlustými matracemi. Objekt je celý oplocený, ale všechno je volně přístupné. Hádáme, k čemu asi toto zařízení slouží, vypadá to jako islámská škola v přírodě.
Do noclehárny jsem včera poslal Mirka s rodinou, aby se zase jednou pořádně vyspali. Nevím, co svým kamarádům udělal, ale obě půjčené samonafukovačky má děravé a lepení nemáme samozřejmě nikdo s sebou. Holky po celou dobu expedice spaly nakonec většinou v autě a Mirek na všech vyfouknutých karimatkách.
Pojedeme skoro 500 km pořád na jih, dnes mám v plánu prohlídku Wadi Dawkah – Údolí kadidlovníků a zakempovat někde před Salalahem, druhým největším městem v Ománu.
Tankujeme v městečku Muqshin, které vypadá jako kulisy opuštěné filmaři po natáčení Pohádek z tisíce a jedné noci. Jedna čistě bílá řadovka, vlastně skoropalác, jako druhá, pouze štíhlé minarety mešity narušují tuto uniformitu. Přes vysoké zdi není nikoho vidět, na ulici není ani živáčka.
Tankování je v Ománu veskrze příjemnou záležitostí. Při ceně benzínu v průměru 0,12 OMR (asi 7 Kč) za litr se není co divit. A u benzínek jsou vždycky levné pakistánské či indické restaurace s výborným jídlem.
Údolí kadidlovníků (Wadi Dawkah) se nachází asi 40 km severně od Salalahu, pouze pár set metrů od hlavní vnitrozemské silnice spojující toto město s Muscatem. Je jednou ze čtyř památek světového dědictví UNESCO v Ománu. Kadidlo, tedy vonnou klejopryskyřici, roní poškozená kůra stromu kadidlovníku pravého – Boswellia sacra. Je cenným obchodním artiklem již od dávnověku. První záznamy se datují zhruba do roku 3200 př. n. l. Obchod s ním dosáhl velkého rozmachu již v době bronzové, tedy 2200-1300 let př. n. l. a v neztenčené míře pokračoval po řadu tisíciletí i v islámském období. Prosperitu a obchodní vazby s Mezopotámií, Indií, Čínou a Egyptem ukončily až portugalská a turecká invaze kolem roku 1450.
Vlastní údolí není příliš impozantní. Veřejnosti dostupná je pouze malá část údolí s vysázenými mladými stromy. S odstraňováním kůry se začíná až od věku 8 let a takto starých stromů je tady jen pár. Ale najít se dají! Staré produkční stromy jsou za plotem, minule nás tam za drobný bakšiš provedl místní pakistánský zahradník, který se ale tentokrát neobjevil.
Pro návštěvníky jsou tady také piknikové altány a menší budova s WC a umývárnami. Dalo by se tu i pěkně zakempovat, v době naší návštěvy však zrovna netekla voda.
Pokračujeme tedy dál směrem na Salalah. Pořád dost fouká, mám v zásobě několik potenciálních kempovišť, ale nejchráněnější místo je prameniště Ayn Garzíz. Hned po příjezdu nás přichází přivítat stádo přátelských velbloudů, kteří se zde napájejí. 
Jsou tady piknikové altány se stoly, WC, jemný štěrk a hlavně vřídelní pramen vyvěrající pod skálou, svedený do zavlažovacího kanálu. V jednom místě je rozšířený do malého bazénku, kde se posléze všichni vycachtáme ve vodě odhadem tak 28°C teplé. Vše je zarámováno bizardními skalními útvary, které byly v době našeho příjezdu při západu slunce krásně nasvícené. Líbí se nám tady, rozhodujeme se, že zůstaneme přes noc.
Bazének využívají k hygieně i místní vojáci, sídlící v kasárnách nad skálou. Jeden voják je trochu nerudný, naše koupání nevidí rád. Upozorňuje nás, abychom ve vodě neprali prádlo a nepoužívali mýdlo, že vodu používají vesnice po proudu jako pitnou. Koupat se prý vyjímečně můžeme. Že předtím z vody pilo stádo velbloudů a že se ve vodě sami koupou každý den, je zřejmě v pořádku, obává se asi kontaminace vody nějakými obzvlášť nebezpečnými bakteriemi od vepřožroutských Evropanů. Ale možná mu jen vadily bikini.
Po koupačce vyráží ostatní ještě do města, já s Tondou zůstáváme. Při příjezdu jsme si všimli nedalekých venkovních restaurací, tak je jedeme vyzkoušet. Udělali jsme dobře, jsou tu kromě běžných pakistánských restaurací i stánky místních berberských pastevců. Poprvé ochutnáváme velbloudí maso, špíz s ním stál 200 baisa (13 Kč), stejně jako s kůzlečím. Musím přiznat, že kůzlečí maso bylo chutnější, velbloud nebyl špatný, ale trochu tuhý. Dáváme ještě vynikající placku roti plněnou sýrem za 500 baisa (33 Kč).
Tonda využije přítomnosti čističe bot a ševce v jedné osobě a nechá si spravit vytržený popruh u batohu. Jako bonus mu domlouvám preventivní zašití i druhého popruhu. Po dobře odvedené práci, za kterou platí směšný 1 OMR (65 Kč) má naději, že mu batoh zakoupený za pár stokorun na vietnamské tržnici bude sloužit ještě mnoho let. Pokud se mu ovšem neroztrhne nějaký jiný šev.
Dnes je jasná obloha, v okolí není žádný světelný smog a tak by byl hřích stavět stan a nevidět parádní hvězdnou oblohu. Tak dneska dáváme širák v drobném štěrku. Jaká to změna oproti všudypřítomnému jemnému písku! Tady bych s radostí dnešní kapitolu ukončil, leč není mi přáno.
Kolem půlnoci mě budí Katka s tím, že Hanka spadla do zavlažovacího kanálu a roztrhla si nohu. Rána to je opravdu hluboká, tady bude potřeba šití. V navigaci mám několik zdravotnických zařízení v okolí, po krátké úvaze vybírám Nemocnici sultána Quaboose. Když je mešita sultána Quaboose největší a nejhonosnější v Ománu, tak i nemocnice nesoucí jméno tohoto osvíceného panovníka jistě nebude mít špatnou úroveň.
A to tedy nemá! Navigace nás sice zavede bezpečně do nemocničního areálu, který je ale obrovský a v podstatě zabírá jednu městskou čtvrť. Je jedna hodina po půlnoci, na ulicích nikde nikdo a nám se nedaří najít urgentní příjem. Až před kardiooddělením vidíme skupinu diskutujících mužů, evidentně pacientů a návštěvníků. Ochotně nám vysvětlují, jak se na pohotovost dostaneme. Je to docela složité a tak jsem rád, když nakonec jeden Ománec sedá do svého auta a my ho následujeme.
Přijímací procedura není složitá, musíme jen zajít do kartotéky založit Hance kartu a zaplatit registrační poplatek. Náš průvodce se ještě ptá, jestli máme sebou peníze a nabízí, že by za nás poplatek 8 OMR (520 Kč) uhradil! Další důkaz nefalšované a nezištné ománské pohostinnosti, to je neuvěřitelné! Jinak už je další lékařská péče zcela zdarma. Po sepsání krátké anamnézy jsme vyzváni k vejití do ženského křídla nemocnice. Katka čeká v čekárně, já mám privilegium vstoupit do tohoto mužům zapovězeného území jako manželský doprovod. Lékařka je Indka, sestra Filipínka. Shodou okolností máme na zítřek, vlastně už na dnešek, domluvené mezinárodní utkání v badmintonu s Filipínci, setřička zná předsedu klubu Armanda del Mundo, ale bohužel badminton nehraje. To je škoda, je velmi pohledná.
Ošetření probíhá rutinně, nejprve protitetanovka, pak vyčištění rány, zašití, aplikace antibiotické masti a obvázání. Dostáváme ještě recept na antibiotika a instrukce, kam zajet za dva dny na převaz. Musíme prý na libovolnou polikliniku, v téhle nemocnici prý už následnou péči nedělají.
Do vychladlého spacáku se znovu zavrtávám kolem druhé hodiny ranní.
Napsat komentář