Den po treku jsme vyhlásili striktně jako odpočinkový. Prošli jsme se po městě, abychom si vyměnili peníze v bance. To je mimo jiné i jediná instituce, kde si můžete na chvíli připadat jako v Evropě až na drobné odlišnosti – třeba že v Evropě bankéři nepočítají balíky peněz na pultíku před očima přihlížejících klientů. Franta poté navštívil místního holiče, u kterého se nechal oholit břitvou. Jinak se nic moc nedělo a večer jsme odjeli nočním autobusem do Baganu za ostatními. Lístek stál 14,5 USD. Jestli je v autobuse něco pečlivě připraveno, tak to jsou černé pytlíky u každičkého sedadla. Věřte mi, že místním ani jeden nezůstal na zmar.
Mafiánské intermezzo
Pokud dovolíte, ještě se podělím o krátký příběh z jedné vývařovny, u které zastavil autobus na jídlo. Klukům ani Hance se jíst nechtělo, já trochu hlad měl a vkročil jsem do restaurace pozorujíc, jak to tady chodí. Sednu si a servírka mi jídlo přinese nebo si musím jít objednat do fronty? Nejdřív si sednu, ale nikdo nejde a chlapík sedící s whisky u vedlejšího stolu gestikuluje a vypadá to, že na mě mluví anglicky. Ukazuje, ať jdu k pultu si objednat, tak jdu. Dávám si kari s rýží, vajíčkem a zeleninou a když přijdu zpátky, moje místo už je obsazené. Ptám se tedy toho s whisky, který mimochodem hned od pohledu vypadá jako nějaký mafián, zda si můžu přisednout. Přitaká.
Mafián nesedí sám, má tam i svého tmavého pobočníka, který se pořád smál a pak jednoho mladšího kluka, který se příliš neprojevoval. Hned mi nalili whisky, kterou tady obvykle ředí vodou, ťukli jsme si a pak zatímco jsem jedl jsme všelijak interagovali. Přičemž v hlavě mi uvízla věta, kterou mi mafián pořád opakoval a zněla:„Don’t speak satanaa.“ A vždy končila gestikulací podříznutí hrdla. Pokaždé jsem vážně přikývl a zopakoval. Mafián i jeho pobočník se zasmáli a ještě jednou to zopakovali. Druhý panák whisky a nabízí mi ještě nějaké chuťovky, ale na to už nemám místo. Autobus troubí a já se loučím s novými kamarády a jdu ven. Nakonec to ještě nebyl ten náš, tak aspoň Hance představuju místního bosse a ten nám oběma dává na cestu mandarinku. Tím tohle divné mafiánské intermezzo končí. „Don’t speak satanaa!“
Náročný přesun do Nyaung U
Po jedenácti hodinách cesty jsme přijeli na nádraží do Baganu. Ceny ubytování zde se klesají s tím, jak daleko bydlíte od historické oblasti Starého Baganu. Tam je ubytko nejdražší, o něco levnější je v Novém Baganu (tam si našla hotel naše druhá půlka) a nejlevnější je v městečku Nyaung U, kam míříme my. Ale to ještě nevíme, kolik dohadování nás to bude stát…
Vystoupíme v pět ráno z busu a potřebujeme se dostat do městečka ležícího asi 4 km odtud. Jsme tam my čtyři a Australan John. Začínáme licitovat s taxikářem o tom, za kolik nás ty 4 km odveze. Jako vždy začal na nesmyslně vysoké. Po dlouhém domlouvání, které skončilo tím, že si bereme batohy na záda s tím, že půjdeme radši pěšky, se objevil mladý taxikář. „Mám auto, chcete jet?“ „Kde ho máš?“ Ukazuje na to, do kterého se nás snažil dostat ten vydřiduch před ním. Rozesmál nás. Je ochotný každého z nás vzít za 2 dolary, což je cena, na kterou jsme se chtěli dostat. Nahaneč tím přišel o svých 5 dolarů provize a naštvaně odešel.
Nasoukáme se do taxíku, máme to hodně natěsno a nevadí to do doby, než se zastaví u checkpointu, kde po nás chtějí další poplatek za vstup do zóny. V Baganu se platí už 20 USD. Po chvíli najdeme různě peníze po kapsách a necháme se přivézt stále ještě za tmy do hostelu Pann Cherry, který mi doporučil nějaký Izraelec v hostelu v Hsipaw. Prý nebere rezervace dopředu, ale mají tam ubytování za 7 dolarů na osobu a je to „v pohodě“. Světe div se, mají pro nás dva volné pokoje. Zároveň se to stalo nejlevnějším ubytováním, kde jsme v Barmě během celé expedice spali.
Tady to pro teď utnu, protože během dne se toho dělo ještě hodně, tak ať se mí milí čtenáři neunavíte 🙂
Napsat komentář