Snídaně tu nebyla tak dobrá jako u jezera Inle, ale na domluvený 15 km celodenní trek po horských vesnicích tvoří dobrý základ. V půl deváté se objeví náš 19 letý průvodce Rona a vyrážíme za příjemného pofukování větru a velice snesitelné teploty z vesnice pryč.
Naše kroky vedou přes pole, okolo čtyř hřbitovů čtyři světových náboženství, ležérně na kopec za vesnicí přicházíme k první osadě, kde potkáváme první usměvavá děcka. Najednou se objevuje banánová plantáž, papájovníky i vodní buvolové rochnící se v blátivé louži u prašné silnice. Začínáme jim v tom vedru závidět. Teplota už stoupá jistě ke třiceti stupňům.
V další vesnici se tedy nenecháme dvakrát přemlouvat a sedáme si na vychlazené čínské pivo značky Dali. Nic jiného v tuhle chvíli nevidíte raději 🙂 Pána, který místní samoobsluhu s občasným posezením pro štamgasty vlastnil, jsme asi trochu překvapili. Turisty zde evidentně denně nemívá. Jako projev pohostinnosti nám k pivu naservíroval i pražené solené… luštěniny nebo co to bylo. Ale chutnalo nám.
Pokračujeme vyprahlou krajinou a ve vzduchu je cítit kouř z okolních uměle zakládaných požárů, které napomáhají úrodnosti půdy. V přestávkách, které děláme funí snad trochu paradoxně náš místní průvodce Rona. Jdeme na pohodu, leč svižně.
Okolo poledne dorazíme do vesnice, odkud Rona pochází a oběd nás čeká v domku jeho rodiny. Když přijdeme do vesnice, už je vše na stole připravené. Podává se rýže, dvě pikantní omáčky, zeleninové listy a jakési křupky. Jídla byl dostatek a bylo skutečně chutné, maminka se o nás postarala dobře a stále by nám bývala přidávala.
Po obědě si dáme hodinku pauzu a sedíme s Ronovou rodinou u stolu a povídáme si u čaje. Čas od času se na nás přijde kouknout soused nebo sousedka, zasmějou se s náma zase přijde někdo další. Přišlo nám zajímavé a vtipné, že tatík mezi poblafáváním z fajfky pravidelně usínal a bylo mu jedno, jestli tu má návštěvu nebo ne 🙂
Cesta zpátky vedla podél četných vypalovaných políček a bylo to už hodně stejné. Zastavili jsme se ještě na jedno pivko ve vesnici a pokračovali na hotel.
U nás venčíme psy, v Barmě se venčí vodní buvoli…
Nakonec docházíme po tmě za svitu LEDek našich telefonů a už nás po tom celém dni docela slušně bolí nohy. Říkáte si, že nevydržíme 15 km chůzce s lehkým batohem? Ono to bylo 35 km v 35°C horku. V sandálech a podobně šílené obuvi 🙂
Průvodce včera asi délku treku zapomněl vynásobit dvěma, když jsme se ptali na délku. Nakonec si od nás za vysloužil ještě drobný bakšiš navíc. Trek se nám líbil a s Ronou byla sranda. Večer nezahájíme jinak než umytím se. Troufám si říct, že jsem nikdy v životě nebyl špinavější. Na zpocené tělo se ukázkově lepil drobný všudypřítomný hnědý prach a to mělo za důsledek ucpání odtoku ve vaně 😀 Vyřešilo se to nějak samo, dáváme ještě pozdní večeři a za dnešní výkon se odměňujeme loky posledních zásob becherovky.
Napsat komentář