Po čtyřech dnech nás čeká loučení s Barrym. Nechali jsme mu za jeho ochotu nechat si nás tam 200 dolarů a k tomu ještě 30 na poslání našich pohledů, ale ty prý máme poslat po cestě sami 🙂 Vstupujeme tak do poslední fáze expedice, jež se bude odehrávat na jihu Aljašky na poloostrově Kenai. Iva se Zdeňkem zvedli pomyslné kotvy už brzy ráno a vydali se na stop. Jejich cíl byl dostopovat ještě ten samý den do Sewardu, který leží 780 km od Fairbanks. Velice ambiciózní cíl.
My ostatní jsme to v úterý ráno tolik nehrotili. Punk mi přenechal své auto a sám stopuje se Šimonem. My s Pavlou, Andy a Matějem pojedeme autem. Vyrazili jsme okolo oběda a kluky hodili k benzínce před Fairbanks. Během naší jízdy jsme se domluvili, že nepojedeme na jih po George Parks Hwy jako cestou sem, ale vezmeme to z druhé strany přes Delta Junction. Tenhle tip dostal Matěj s Andy, když stopovali k polárnímu kruhu. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli vidět něco nového (a prý neuvěřitelně scénického) a bylo to jen o 250 km delší, přišlo nám to jako dobrý nápad.
Projíždíme městečkem North Pole, kde je domek Santa Clause. Je to zajímavé, minulý rok touto dobou jsem ho navštívil ve finském Rovaniemi… Asi bydlí na více místech. Krátká pauza na kafe a pak jsme zastavili až v Delta Junction, kde jsme si skočili do pizzerky na oběd a i když jsme tam byli sami, pochutnali jsme si a ještě jsme si kus pizzy odvezli s sebou. S Matějem jsme si dali pizzu s jalapeños, ale poprvé byla skutečně pálivá, jak se patří. Až nám vytrskly slzy z očí 🙂
Doprava v této části Aljašky je velmi řídká a tak jsem nastavil tempomat na 55 mil za hodinu (90 km/h) a užívali jsme si krásně zbarvenou podzimní krajinu kolem nás. Při výjezdu z Delta Junction vidím postávat klučinu s batohem u silnice a vyměňujeme si pohled. Je to stopař nebo ne? Kluk když už ho míjíme, tak zvedne palec, a tak mu hned zastavujeme. Přiběhne k nám a je neuvěřitelně rád, že jsme mu zastavili – právě to vzdával a balil. Než jsme zastavili, čekal tu dva dny.
Vzhledem k tomu, že naše expedice je z velké části také stopovací, moc rádi jsme Austina vzali. Dobře víme, jak potěší, když vám řidič něco nabídne, tak jsme hned Austinovi nabídli kousek pizzy a nějaké tyčinky. Měl radost a to bylo pro nás důležité. Zhruba pětadvacetiletý Austin vyprávěl, jak teď žije první 3 měsíce na Aljašce v Talkeetně a moc se mu tady líbí, rád chodí po horách a navštívil i skutečný The Magic Bus ležící daleko v divočině a byl zklamaný, jak je od lidí zničený.
Projíždíme Paxsonem, kde chtěl původně Austin vysadit, ale nakonec si ho v autě ještě necháme. Rozmlouvil jsem mu to, protože odsud by se špatně dostával a on souhlasil. Už se začíná stmívat a lehce pršet. Zastavíme u jezírka pár desítek kilometrů za Glennallen a s Austinem se rozloučíme s tím, že zítra se možná ještě po cestě potkáme. Andy s Matějem si postaví stan a my s Pavlou si roztáhneme spaní matraci v autě a vyspíme se v něm. Z cesty jsme unavení a v deset už spíme.
Napsat komentář