Následující den pršelo, a tak jenom někteří vyrazli do UNESCO zahrady Eram, zbytek se poflakoval v hotelu a okolí. Odpoledne jsme si koupili lístky do Yazdu, poprvé pojedeme VIP busem, cena 200 000R za 6h cesty s tím, že sedadla jsou ve VIP busu opravdu pohodlná a široká. V Yazdu nás vysadili na novém terminálu, c. 12km od centra, o kterém se náš referenční tištěný průvodce (prý „up-to-date“) vůbec nezmiňuje, klasika. Proto nemá smysl si kupovat nová vydání, postačí ta stará, nebo ještě lépe pdf verze nebo ebook.
Do centra jsme se tedy dopravili dvěma taxíky, jeden z taxikářů – študent uměl dobře anglicky a leccos nám poradil a taky s námi šel na prohlídků 3 hotelů, než jsme si jeden vybrali. Všemi doporučovaný Silk Road hotel zklamal, příliš mnoho turistů, hluku, byl dražší, malé pokoje a tak, no tak jsme šli do Oasis Traditional Guesthouse, kde jsme měli svůj klid, snídani a wifinu :-), jo a navíc jsme dostali discount…, no neber to. Češi prahnou po slevách, hahaha.
V Yazdu bylo pod mrakem a sem tam pršelo, takže jsme se víceméně toulali historickým centrem města, sem tam skočili na kafe, pak se zase přesunuli do restaurace na oběd, po delší době něco pořádného – třeba velblouda, no kidding. A zase následovala toulačka po městě včetně prohlídky místního bazaru o ničem, návštěva místního shopping mallu, kam lidé nechodí nakupovat, ale seznamovat se (poradil taxikář), abychom zase skončili v jedné restauraci a dali si k večeři dizi, což je takový jehněčí eintopf – prý jídlo chudých – pro nás mňamka.
Druhý den počasí bylo ještě horší, proto náš předběžný plán jet ještě jednou do pouště ztroskotal a místo toho jsme navštívili „Muzeum vody“, protože Yazd a okolí ještě využívají vodní kanály zřízené tak před 700 lety, pokud si pamatuju správně. Na férovku je třeba říci, že to bylo jedno z mála muzeí, které se nám v Íránu líbilo a které stalo za to navštívit, poměr cena-výkon vynikající 🙂
Taky jsme se rozhodli, že se odpoledne přesuneme už do Teheránu, ať máme finální cestu za sebou. Jízdenky na vlak byly bohužel vyprodány na dva dny dopředu, zůstala tedy pouze jediná možnost – bus 15:30, na který jsme si koupili jízdenky v předstihu. Před odjezdem jsme však ještě stihli oběd v tom zmiňovaném Silk Road, protože tam dobře vařili, nicméně jsem jim na závěr něco řekl k úrovni služeb, protože jim to taaaaaaaaaaaaaak trvalo. Člověk by řekl, že za tu dobu co jim tam turisti jezdí, by se už mohli něco naučit.
V našem hotýlku jsme měli být přesně ve 3h odpoledne, že prý tam bude přistaven velký taxík, který nás zaveze na ten 12km vzdálený terminál. Hmm, velký kulový. Teprve když jsme se z oběda vrátili na hotel, tj. přesně ve tři, náš recepční začal obvolával taxislužby, které však byly všechny zaneprázdněny. Ups. Rychle bereme baťohy na záda a svižným krokem jdeme na hlavní silnici, odkud doufáme rychle sehnat 2 taxíky, máme jen 30 minut na přesun.
Naštěstí se nám to povedlo a taky za nízký peníz, protože když jsme se chystali platit padesátitisícovou bankovkou, taxikář se dušoval, že to je moc, že on chce jenom 40 000R. No to se nám ještě nestalo.
Cesta busem do Teheránu trvala 10h místo 8 a vyznačovala se tím, že řidič byl imbecil, protože udělal první „čůrací“ pauzu až po 6h, i když pasažéři k němu v průběhu cesty chodili a žádali ho, aby na chvíli zastavil. Do Teheránu jsme tím pádem přijeli rozespaní v 1h ráno, někam na východní terminál, který jsme neznali. Nějací lidé nás odkázali na poblízký hotel, ke kterému jsme se vydali, nicméně jsme si všimli autobusu BRT (bus rapid transport), který se zdál být v tuto hodinu ranní fungující a tak jsme na něho nasedli, že nás prý doveze na Ferdosi.
Jel docela dlouho, řekl bych více než půl hodiny, než nám ostatní pasažéři pomohli vystoupit na té správné zastávce. Druhá hodina ráno a my v centru Teheránu jdeme hledat nocleh. Kouknu na mapku – dva hotely jsou za rohem, ceny vysoké. Jdeme se tam podívat, neboť kde jsou dva hotely, bude jich pravděpodobně i více.
První hotel po nás chce asi 700 000R za osobu, což je hodně, trochu vyjednávám, ale nechtějí, nebo spíše nemůžou slevit. Děkujeme, že to není náš budget a odcházíme. Recepční na mně volá ať počkám. Očekávám, že mi chce nabídnout lepší cenu, jak to obvykle bývá, ale on nás překvapivě zve do foaye hotelu na čaj na účet podniku. Gesto velmi pěkné, nicméně ve dvě hodiny ráno chceme raději spát, než klábosit nad šálkem čaje, a proto s díky odcházíme.
Jdeme dál, za další roh, kde je další hotel, u jehož dveří stojí pingl vystrojen do svého kostýmu, tak to jdu ze srandy zkusit, neboť to asi nebude „normální“ hotel. Recepční mi začně ukazovat na kalkulačce trojciferné číslo, jakože za noc v dolarech, tak raději mizím.
Už si říkáme, že se asi budeme muset projít dalších 20 minut k náměstí Imáma Chomejního, kde se nacházejí hotely naší cenové kategorie, když za další rohem (kolik těch rohů v Teheránu je? :-)) se objeví další hotel, sice taky s doormanem, jehož interiér však nevypadá tak snobsky. Kecáme s recepčním, špekulujeme, vyjednáváme, nakonec si plácneme za půl mega riálů na osobu na noc včetně snídaně do postele (no kidding) a internetu. Budeme tam zřejmě 3 noci do odletu domů, chceme si dopřát poslední dny v lepším standardu, když jsme náš dopředu stanovený rozpočet nepřekročili, ba naopak. A to jsme nijak zvlášť nešetřili (dlouhé cesty taxíkem byly standardem).
Recepční mi volá ještě na pokoj, že by potřeboval zaplatit nebo alespoň zálohu, asi se bojí, že na to nemáme (holt baťůžkáři), tak mu dávám stoeurovku na dobrou noc a jdeme spát. 3 AM.
Napsat komentář