Marrakéšské souky jen pro nás

Do Marrakéše přilétáme po 3,5h letu přesně ve 22h. Než se vykutálíme z letiště, je další půlhodina fuč a místní autobusy do centra už nejezdí, takže nám zbývá taxík. První nabídce za 250 dirhamů se řádně zasmějeme a jdeme dál. Jeden usmlouváme za 100 dirhamů tj. 230 Kč, což je docela dost, ale na výběr nemáme, neznáme přesný směr a chceme se do centra dostat rychle, abychom ještě stihli véču na náměstí Djeema el Fna.

Ubytování si jdeme hledat v medině v podobné části, co jsme byli s Johnnym a kamarádem Punkem v únoru. Náš hotýlek, který jsme navštívili je ale zavřený. No tak jdeme vedlejšího, který je víceméně klon toho předchozího – dvojlůžák za 120 dirhamů je cena krásná. Berem to, shodíme věci a mažeme na náměstí, kde si jako uvítací drink dáme čerstvý džus z pomerančů, marrakéšská klasika.

TajinTaky si dáváme tajine a brochetty k večeři, ale tentokráte to nebylo tak dobré jako minule, docela tourist rip-off, ale co se dá sehnat o půlnoci, že jo? Ani ten vývar ze šneků nebyl tak dobrý. Nicméně, vývar z hřebíčků a dalšího koření nezklamal.

Náměstí je docela mrtvé, dneska je nějaký svátek a tak se místní rozjeli do svých domovů, krámky mají zavřeno. Stejný obraz nás čekal i druhý den, souky jsou víceméně jenom pro nás, akorát máme problém sehnat něco k snědku. Žaludky šidíme džusem a kafem v místí sázkové kanceláři.

Taky jsem si koupil marockou SIMku za 25 dirhamů a kredit za dalších 20. Klučina v jednom krámku mi ten kredit pomohl nabít a sám žasl, protože jsem jako bonus dostal 100 dirhamů navíc.

Před polednem jedeme taxíkem do supermarketu Marjana, protože tam mají být šroubovací plynové kartuše. Jedeme však zcela zbytečně, nemají nic. Máme tak pouze vařič, který je nám k ničemu. Alespoň si kupujeme kozí tvaroh, mléko a bagety, baštíme to společně na autobusové zastávce, kdy čekáme další hodinu na bus č. 12 směrem k centru.

Všichni jsme se shodli, že uděláme společný bank, ze kterého se budou platit společné výdaje a také první oběd naznačil, že se nebudou sdílet pouze výdaje, ale i jídlo. Všichni ochutnáváme jídla ostatních, nikdo nehraje sám na sebe. V průběhu expedice se sdílí všechno – voda, džusy, sušenky, pálenky, ovoce, pokoje, postele, stany, atd. Je to príma a jsem rád, že to funguje tak, jak jsme si to s Johnnym představovali. Mám z našich „účastníků“ radost.

Pohodička v MarrakéšiVolám kamarádovi Mohammedovi, že dneska přijedeme k němu do Imlilu, ten mi však sděluje, že je také v medině v Marrakeši. Brzy se tu setkáváme a jedeme do Imlilu společným taxíkem za 200 dirhamů (cca 500 Kč), je to 100km. V Imlilu nás u sebe ubytuje.

Než bude večeře, jdeme se projít vesničkou Mzik, kde probíhají oslavy svátků. Lidé sedí a pozorují, jak chlapíci převlečení v kůžích koz, které ještě včera byly živé, straší malé děti. Děláme si nimi photo-session za 10 dirhamů. Ne, že by platili pouze turisti, jsme tady totiž sami, podobné prašule platí i místní. Děláme si takové procházkové kolečko vesnicí, sejdeme do Imlilu, dáváme limču a zpátky u Mohammeda už baštíme polívku harira (jediná marocká polévka) a tajine, čaj je samozřejmostí. Děláme Mohammedovi video, jak nalívá čaj z metrové výšky, heh. Usínáme na matracích, venkem se táhne hlas muezzína a hýkání oslů.

Napsat komentář