Z Kashanu do Esfahanu

Po snídani máme připravené taxíky, které nás zavezou do 100 km vzdálené vesnice Abyaneh, která je známá tím, že je pár tisíc let stará, nikdo v ní nežije, jenom staré babičky a že dveře domovů mají dvě různá klepadla – pro muže a pro ženy. Na výlet bereme i jednoho Němce, pač máme v taxíku místo a který taky sharuje náklady.

Cestou mineme středisko pro obohacování uranu Natanz, u kterého auta nesmí stavět, nesmí se ani fotit (nebo dopadnete jak ti špióni Slováci). Na protiletadlová děla jsme si už zvykli :-) Vesničkou nevesničkou se procházíme 3 hodiny, zkoukneme i místní karavansaraj, tj. dávný hotel pro karavany.

Odpoledne trávíme v Kashanu, jdeme se podívat na staré hradby města, ale stejně největší úspěch sklízí venkovní tělovična. Kluci se šli taky podívat do jednoho „paláce“, neboli jednoho bývalého domu pro vyšší třídu, kde byla expezice, jak lidé kdysi žili. Prý to ale bylo o ničem, 100 000R bylo vyhozených.

Miro v parku v Kashanu

My jsme mezi tím nakoukli do jednoho obchodu s destilovanou vodou – z různých bylin. Nakonec jsem tam koupil destilovanou mátu, prý dobrý na žaludek, a tak potom jsme si každý den dávali malého frťana destilované máty :-).

Večer jsme sháněli něco k jídlu. Opět docela obtížně kvůli těm imámovským svátkům, holt všechno je closed. Dokonce místní nám pomáhají něco k snědku sehnat, ale bez úspěchu. Naštěstí u jedné z křižovatek objevíme fast food, tak si dáme falafelový sendvič s kolou za asi 10Kč.

Na další den na 5:30 máme objednané další taxíky, pro výlet k solnému jezeru a k písečným dunám. Bereme sebou i Slovince a Japonku, které jsme tuto možnost nabídli v hotelu. Důvod proč jsme tak brzy vstávali je ten, že chceme stihnout východ slunce. Ten sice stihneme, ale ze solné pouště jsem docela zklamán, protože na fotkách vypadala, že se podobá Salar de Uyuni v Bolívii. V reálu sice byla ta solná poušť slaná, ale nikoliv bílá, ale hnědá, pokrytá pískem či bahnem, možná z toho nedávného deště. Fakt jsme asi měli smůlu, protože mi potom jedna kamarádka říkala, že když počasí vydaří tak ta solná poušť blízko Kashanu opravdu vypadá jak v Bolívii.

Na solné poušti po východě slunce

Sjedeme i k dalšímu karavansaraji a k písečným dunám, na kterých se kluci docela vyřádili. Každopádně, největší highlight dnešního výletu byla pro všechny jízda taxíky, protože řidiči (vlastně manželé) brali tento výlet jako hru Need for speed, protože se proháněli po prašných a písečných cestách stokilometrovou rychlostí a jeli vedle sebe tak natěsno, že jsme každou chvíli viděli jistý karambol – který naštěstí nenastal.

Zpátky na hotelu jsme byli před desátou, jen abychom stihli snídani. Následoval přesun taxíkem na autobusák (netuším proč všechny íránská města musí mít autobusové nádraží 4+km vzdálená od centra), odkud jsme naštěstí chytli bus přímo do Esfahanu, kam jsme dorazili po 15h.

Přivítal nás pořádný slejvák, takže jsme se rychle nasoukali do místního busu, který jakože jel do centra, ale řidič se tvářil, že netuší, kolik že to máme platit, tak jsem mu vrazil 20 tis. R do ruky a bylo.

První hotel, který jsme shlédli byl Amir Kabir hotel hned naproti zastávce, cena 250 000R na osobu, prý nic moc, a tak jsme šli za roh k tipu Lonely Planet – prý 3 hvězdičkový luxus za 1 hvězdičkové ceny – Totia Hotel. Světe div se, měli pravdu, zázrak. No tak jsme se ubytovali, za 300 000R na osobu se snídaní v „luxusním hotelu“ s výtahem, kde hrála hudba :-) Zaplatili jsme si 2 noci a vyrazili na večerní prohlídku městem, po hlavní ulici směrem k řece Zayandeh, přes kterou vedou krásné historické mosty, v noci elegantně osvětlené.

Esfahanský most

Esfahánská lahůdka FERENIPotom jsme vraceli zpátky na sever přes hlavní náměstí. Zase jsme řešili jídlo (naprostá klasika naší dosavadní cesty), které jsme tentokráte vyřešili tak, že jsme si koupili jedno celé grilované kuře a snědli ho v poblízkém parčíku. Pro šest to bylo málo, ale aspoň něco. Stavu nasycenosti jsme dosáhli až po snědení lahůdky Fereni ve vyhlášeném krámě Fereni Havez, což je takový rýžový pudink se sirupem, který se dělá z hrozen. Naprostá extáze…:-)

Na hlavním náměstí to zase žilo, všichni oplakávali Imáma Hosseina a ten hlavní oplakávač to dle Míry fake-oval, protože ten smutek prý „tahal až z paty“ :-) Když jsme se chtěli jít podívat do mešity, odchytil nás chlápek, který nás pozval do vedlejšího domu na nějakou výstavu, no tak jsme ho tam následovali. Zahráli nám moderní video-stínové divadlo, ukázali nám obrázky s náboženskými motivy a poté nám udělali přednášku: „jak nám zabili Hosseina“, což je jeden z důležitých prastarých důvodu, proč Šiíté nemají rádi Sunity. Nekonvertovali jsme však.

 

Napsat komentář