Je 8 hodin ráno, ještě jsme ani nedosnídali a už tady mám esemesku a chlapík mi ruší objednanou plavbu. Dalo se to čekat, pasažéři parníku jsou solventnější.
Rychle dosnídáme a mažeme do přístavu s nadějí, že seženeme něco na blind. Na parkovišti se ani nestačíme pořádně rozkoukat a už je tady Tonda s chlapíkem, který mu prý něco vnucuje. Jak se vzápětí ukázalo, byl to majitel jedné z nemnoha cestovek v Khasabu, které organizují tzv. “dhow cruise”. Program je u všech podobný jako vejce vejci, vyplouvá se v 10h s návratem ve 4h odpoledne. Proplouvá se fjordy Khor Shem, Qanaha a Maqlab, v průzračných vodách u ostrovů Telegraph a Seebi jsou naplánovány šnorchlovací zastávky. Delfíni prý jsou skoro tutovka. V ceně je šnorchlovací výbava, ručníky, oběd, ovoce a nealkoholické nápoje. Teď už jen zbývá usmlouvat tu cenu.
Vyjednávací pozici nemám příliš silnou, v přístavu kotví parník se spoustou klientů a jiní nadháněči nejsou na obzoru. Přesto se mi podařilo srazit cenu z 22 OMR na 16 OMR (1040 Kč). Je to o něco více než původně domluvený rychločlun, ale za to budeme mít k dispozici tradiční dhow se všemi těmi houněmi, koberci a polštáři.
Nakonec jsme dopadli výborně, kromě nás tu jsou jenom tři další pasažéři a kapitán je sympatický dědula. Moc nám toho ale neřekne, anglicky neumí ani slovo. Ve srovnání s ostatními plně obsazenými dhow, kde se tísnilo určitě takových 50-60 lidí, jsme to měli skoro jako privátní plavbu.
S Honzou neztrácíme čas, hned po vyplutí z přístavu nahazujeme udice. Kapitán ví, co turisté preferují a tak volí takovou trasu, abychom se vyhnuli ostatním lodím. Plujeme překrásnou scenérií ománských fjordů, jen občas se mineme s nějakou další lodí. Po asi hodině plavby nám kapitán naznačuje, abychom udice vytáhli. No nevadí, stejně jsme neměli jediný záběr a už nás to přestávalo bavit.
Hlavním důvodem k opatrnosti byli delfíni!
Vplouváme do početné skupiny těchto kytovců, kapitán naznačuje, že máme vytleskávat. Delfíni na to reagují exhibicí, samostatně nebo ve dvou závodí s lodí v rychlosti, předvádějí typické delfíní výskoky, vypadá to, že je to hodně baví. Nás to tedy baví určitě, já jsem zatím nikde nic podobného nezažil. Takhle si s námi hráli určitě přes půl hodiny, pak odplavali možná pobavit jinou loď.
Na první šnorchlování kotvíme u ostrova Telegraph, jemuž dala jméno britská retranslační stanice, která tu sloužila až do roku 1870. Kvůli extrémnímu horku v létě a nepřátelským kmenům na okolních ostrůvcích a zálivech tady služba nebyla vůbec lehká, během dvou let tady zahynuli dva operátoři. My jsme tady však v lednu 2015, po nějakém nepřátelství nebo nebezpečí ani stopy, naopak se skoro na každém kroku setkáváme s nezištnou arabskou pohostinností.
Počasí je velmi příjemné, teplota vody osvěžující, co více si můžeme přát? Možná o trochu lepší šnorchlování, na ostrově Masirah byl podmořský život barvitější.
Na druhé šnorchlování děláme zastávku o ostrova Seebi, kde to tedy už opravdu není žádná sláva. Za to hostina, kterou mezitím připravil kapitán na palubě, je opulentní. Čerstvá ryba v pikantní omáčce s rýží, zeleninový salát, ovoce, nealko plechovky, káva a čaj. Žádné dopolosyta nebo dopolopita! Po obědě už jen relaxujeme na palubě, opalujeme se, do vody se nám už nikomu moc nechce.
Cestou zpátky do přístavu nás ještě jednou připlavou pozdravit delfíni, ale asi už jsou stejně jako my z té dřiny unavení, tak už se nechtějí moc předvádět. Byl to opravdu velmi pěkný výlet a za ty peníze určitě stál!
Zpět na souši jsme o něco dříve a tak máme ještě více než dvě hodiny do západu slunce na další výlet. Jedeme se podívat do fjordu Khor Najd, který je jako jediný dostupný automobilem. Šplhání po šotolinové cestě v serpentinách už máme nacvičené. Tady je to ale v pohodě, podklad je tvrdý a nehrabeme. Zastavíme společně s indickou rodinkou na vyhlídce nad fjordem, slunce už pomalu zapadá a tak jen fotíme a děláme skupinovku. Sjet serpentiny až dolů, vykoupat se a vyjet nahoru za světla už nestíháme a tak to obracíme.
Dnes máme poslední večer v Ománu, tak skočíme do Lulu nakoupit jídlo na cestu domů a taky nějaké to koření, olivy, datle a podobné pochutiny jako dárky. Taky večeři si chceme dát trochu slavnostnější a tak vybíráme opticky lepší restauraci blízko pevnosti. Skoro všichni volíme rybu. Je mi divné, že mně přinesli malou čudlu, zatímco někdo dostal Moby-Dicka, který se nevešel na talíř. Závidím jen do placení, ukázalo se, že ceny v menu jsou jen orientační a požadovaná suma se odvíjí podle velikosti ryby.
Já jsem se svojí čudlou v pohodě, holky taky, ty si daly zeleninku. Takže nastává hromadné hádání, někdo doplatil více, někdo méně, někdo vůbec nic, podle své naštvanosti. Tahle poslední společná večeře se nám tedy moc nepovedla. Myslím si, že nás majitel nechtěl oškubat, prostě to bylo jen nedorozumění, ale pachuť na patře zůstala.
Uléháme poměrně brzo, zítra musíme časně vstávat.
Napsat komentář