Dneska se budeme vozit po Mandalayi a jeho okolí a nebojím se říct, že to bude jeden z nejkrásnějších dní v Barmě. Pronajali jsme si řidiče velkého auta s korbou a začínáme návštěvou Mandalay Hill, kde jsou prý uchovány tři Buddhovy vlasy. Na kopec se jde po 1200 schodech, které lemují občasné stánky s občerstvením, psi, kočky a jeden spící Barmánec. Nahoře jsme si vlasů nevšimli, zato tam byla obrovská, prý Buddhova, stopa. Tušíme, že náš tu někdo buď tahá za nos nebo měl opravdu Buddha velikost nohy 132.
Nejlepší na tomto místě ale je, že tu nejsou skoro žádní turisté a plno místních, pro které jsme exotickou atrakcí a všichni se s námi chtějí fotit. Inu, dělá nám to dobře, nebudeme lhát 🙂 Naoplátku máme možnost si kohokoliv z místních vyfotit také a nejvíce mě zaujala mladá maminka, která měla krásné rysy a uhrančivý výraz v obličeji.
Největší kniha na světě
Pokračujeme návštěvou Kuthodaw pagody, která obsahuje největší knihu na světě. Ale nepředstavujte si knihu, jak ji běžně známe. Jedná se o náboženské texty vytesané do kamenných stél, které jsou ukryty v jednotlivých menších stúpách. Kniha má 1460 stran, přičemž každá stránka měří 103 na 153 cm a je 13 cm tlustá.
Potkáváme tu krásné prodejkyně, které mají tanaku na tvářích namalovanou ve tvaru listu stromu, i skupinu dětí, které nám začnou samy od sebe nezištně pózovat před objektivy. Nenecháme se dvakrát přemlouvat ke zmáčknutí spouště, však nás znáte.
Ještě není ani čas oběda a my stojíme před velkým dřevěným chrámem Shwenandaw, kde je opět jen hrstka turistů. Okolo chrámu ve stínu na lehátkách odpočívají mniši a jednoho jsem přistihl i při holení hlavy a poprosil jej o fotku.
Brousírny mramoru
Chtěl jsme navštívit i jeden velký místní denní trh, ale když jsme tam přijeli a oni chtěli po turistech za vstup 1 nebo 2 dolary, tak nás to z principu odradilo a raději jsme jeli do čtvrti, která je známá svými brusírnami mramoru. Netřeba obdivovat bílé, pečlivě vytesané, sochy nebo poukazovat na všudypřítomný bílý prášek (pořád jsme u mramoru, jo?).
Hned naproti stojí další chrám a někdo se jde mrknout dovnitř a někdo čeká se mnou venku a pozorujeme ve stínu život místních okolo chrámu. Přijde za námi mnich a dá se s námi do řeči – taková ta klasika odkud jsme, apod. ale i tak to potěší, že za námi někdo přijde a chce si popovídat.
U Bein – nejdelší teakový most na světě
Je odpoledne a my máme před sebou poslední zastávku, kterou se nebojím nazvat jako vrchol dne. Přijíždíme do městečka Amarapura, kde od roku 1851 stojí nejdelší teakový most na světě měřící 1200 metrů, který přemosťuje jezero Taung Tha Man.
V jedné z místních restaurací hned u mostu si sedáme pozdní oběd. Po něm jdu oběhnout loďky na břehu a domluvit cenu na večerní projíždku před západem slunce. Ano, je to poměrně turistická záležitost, ale tohle bude stát za to. Domlouvám cenu 10 USD pro tři lidi, ostatním se na projížďku nechce a budou západ pozorovat ze břehu. My s Davidem a Lenkou nasedáme po 19h na malou pramici a fotíme most ze všech možných i nemožných úhlů a zažívám(e) fotografický orgasmus. Teď nechám mluvit za sebe pár fotek, došla mi slova…
Pěkné, že?
Cestou zpátky se ještě Lucián staví v jednom obchůdku, který jsme odpoledne navštívili cestou sem, aby si koupil lebku opice, po které tak toužil a přijíždíme na hotel. Zítra ráno se přesuneme do horské vesnice Hsipaw (čti [sipó]) a tak kupujeme na recepci hotelu lístky na autobus.
Lucián mi už během oběda říkal, že se mu do horských oblastí moc nechce a raději pojede o pár dní dříve do Baganu, kam se hrozně těší. Nakonec se k němu připojuje i Lenka s Fandou. Domlouvám jim ranní taxi na nádraží, lístky na autobus a nakonec i ubytování (to si ještě počkejte na zítra, jak jsem to ubytování domluvil…). Já, Hanka, David a Franta tedy v pět ráno odjíždíme do Hsipaw a ostatní jedou do Baganu, expedice se tak na pár dní rozdělí. Ale vím, že Lucián má už něco nacestováno a že se o ostatní dokáže v případě nouze postarat, tak s tím nemám problém.
Napsat komentář