Salkantay trek - Přechod sedla 4650 metrů

Noční teplota skoro jistě klesla pod nulu. Jsem mile překvapený, že půjčené spacáky byly skutečně teplé a nebyla nám v noci zima. Budíček v 5:30. A snídaně skoro až do postele – náš průvodce Simon nám donesl teplý čaj z koky až do stanu, abychom se rozehřáli. Připadá mi to jako v basecampu Everestu, když se horolezci připravují na výstup do zóny smrti. Nám k ní dnes budou chybět tři výškové kilometry, budeme překonávat nejvyšší sedlo celého treku 4650 metrů.

Vyrážíme po sedmé hodině a spolu s námi jde plno dalšího horalů, kteří si nesou jen batůžek s pitím a vrstavami náhradního oblečení, vše ostatní jim nesou muly. My si většinu našich věcí neseme a každé kilo je znát.

Otevírají se nám nadpozemsky krásné scenérie s pěti- i šestitisícovkami kolem nás. Na sluníčku je teplo, jen občas zafouká vítr a vrstvy oblečení měníme snad každou půlhodinu, abychom se zbytečně nepotili nebo nám zase naopak nebyla zima a neprochladli jsme.

Před obědem se dostáváme do sedla. Šlo to pomalu, ale každý malý krůček nás posouval blíže cíli a dali jsme to.

Náš kuchař

Odpočinek, fotky a za 20 minut už zase mažeme dolů. To jde o poznání rychleji. Bláznivý Luboš se rozhodl, že si to zaběhne s mulařema dolů do kempu, taky to tak dopadlo. Ostatní jsme to pohodovým tempem došli a těšili se na oběd.

Když přišel Radek, viděl mě s Alešem a Lubošem sedět poblíž stanů a jeden z asistentů na nás španělsky volá: „Atrás estamos!“ neboli „Jsme vzadu!“ a Radek suverénně odpovídá: „Jo, ukaž mi stanos.“ Radek se zkrátka dorozumí s každým a kdykoliv 🙂

K obědu byly špagety se sýrem a zeleninovo-masovou omáčkou. Mohli jsme si omáčet nožky v nádobkách s vodou, trochu odpočinout a zase vyrážíme dál. Z kopce to jde samo. Jdeme podél řeky, která teče údolím daleko pod námi a na opačné stráni je jen hustý neprostupný les.

Kolem 16h přicházíme do kempu a čekáme na ostatní, abychom věděli, kde bude náš domov pro dalších 12 hodin. S Martinou a Radimem dáme jedno oslavné pivko. Dohromady, protože je poslední a lijeme na sebe repelent pro komárům, kterým se tu evidentně daří a dávají nám to najevo.

Alešek se snaží lovit WiFi jako většinu expedice, ale ta je nejspíš až v nějaké lodgi na druhé straně údolí, tak se pro tento večer spokojuje s offline světem. Po večeři jsme opět padli jako mrtvoly a po náročném dni spokojeně usnuli.