Do černé Afriky jsem jela potřetí, z toho se Zirhamií podruhé. Každá z těch zirhamovských návštěv byla úplně jiná. Zatímco předloni to bylo nejvíce o průjezdech národních parků a pozorování divokých zvířat, tentokrát to bylo spíš o častých kontaktech s většinou milými domorodci v neturistických oblastech, ve vesnicích, po cestě, v kostele, na plantážích, ve škole, na úřadech, na check pointech, na policii a podobně. Absolvovali jsme náročnou offroudovou jízdu ve stylu Žlutých trabantů s mnoha prašnými cestami plných výmolů, brodů, roztodivných lávek, mostů a přejezdech řek po pontonech, ale také jsme poznávali krásnou přírodu s nádhernými vodopády, jezírky i obrovskými jezery, které vypadly spíš jako moře. Také jsme na rozdíl od minula poměrně dost chodili pěšky, podnikli několik zajímavých pěších túr. Náš průvodce Petr se zhostil svého úkolu se ctí. Zúročil své dlouholeté zkušenosti z podobných expedic a díky němu většina cesty probíhala v pohodě. Velký dík patří spolucestujcím. Díky nim jsem si v pohodě užívala atmosféru na zajímavé a netradiční dovolené. Smekám nad námi, jak jsme s klidem a rozvahou zvládali všechny nepříjemné a krizové situace (jednání na úřadech, dlouhé přejezdy, opravy auta, jeho vyproštování, havárii a podobně). Expediční náročná forma cestování mi vyhovuje a věřím, že jsem nejela se Zirhámii naposledy.
