Burj Khalifa – navoněná bída

baleníRáno nás čeká velké balení, musíme zase svá individuální zavazadla s pomocí černé fólie, odpadkových pytlů, izolepy a digitální váhy přeměnit na čtyři 32 kg těžké žoky. Do Accordu se dvě taková baga vešla celkem v pohodě, ale do Lancera s menším kufrem už ne a tak poslední zavazadlo k odbavení musíme nechat ve stádiu polotovaru.

Auta musíme vrátit se stejným množstvím benzínu v nádrži jako při půjčení a tak odhadujeme kolik paliva na těch posledních 200 km ještě spotřebujeme. Přece nebudeme kupovat drahý?! (asi 12 Kč/l) benzín v Emirátech.

Nakonec nás návštěva emirátské pumpy stejně neminula, ale nikoliv kvůli tankování, ale kvůli myčce. Na haubně Mirkova Lanceru jsou totiž výrazné mastné pozůstatky předvčerejšího pikniku a vracet takto zaprasené auto by nemuselo být to pravé ořechové. A všechny myčky byly dnes v Ománu zavřené! Z první ruky tak můžeme porovnávat kvalitu ručního bengálského mytí a na emirátské automatické myčce. Ta s mastným flekem vůbec nic neudělala! Naštěstí Katka odněkud zázračně vytáhla suchý šampón ve spreji a za pomoci papírových ručníků jsme to drůbeží sádlo dokonale odstranili.

Tady na předměstí Dubaje se rozloučíme s Jardou a Honzou, kteří odlétají z hlavního dubajského letiště. S Mirkem si rozebereme dva zbylé pasažéry testosteronového Exploreru a na těch pár kilometrů to budeme muset vydržet namačkaní v pěti lidech. Což o to, pár kiláků to sice bylo, ale časově mnohem déle než jsme předpokládali. Dnes je pátek, volný den a před velkou modlitbou a tak je celá Dubaj v pohybu na čtyřech kolech. Prostě jako na magistrále v pátek odpoledne, tady ale s tím rozdílem, že se stojí v zácpách v šesti pruzích vedle sebe. A taky ta vozítka tu jsou trochu z jiné kategorie.

metro Ibn Battuta

Konečně jsme se dokodrcali na parkoviště u obchoďáku Ibn Battuta. Stejnojmenná stanice červeného metra je nejblíže našemu Al Maktoumovu letišti. Mám zjištěno, že metro začíná v pátek fungovat až od jedné hodiny odpolední a v plánu bylo sem na tuto hodinu dorazit. Myčka a dopravní zácpa nás ale dost podstatně zdržely, tak jsme tady o více než hodinu později. Letadlo nám letí až ve 21:35, na rychlou prohlídku Dubaje nám to musí stačit.

Chceme metrem dojet do staré čtvrti Deira, podívat se na trhy se zlatem a kořením, projet se typickou lodí abra po Creeku, případně něco zakousnout v libanonské restauraci na kůlech. Hlavní bodem je ale vyhlídková terasa na 125. patře mrakodrapu Burj Khalifa. Lístky máme koupené na 17:00. Je to prémiový čas, lístky jsou sice na tuto dobu nejdražší (200 AED – 1300 Kč), v téhle době je ale možnost za jedny peníze vidět Dubaj z ptačí perspektivy jak za denního světla, i při západu slunce, tak i krásně nasvícenou umělým osvětlením po setmění.

První problém nastává ve chvíli, kdy si po půl hodině jízdy metrem uvědomím, že jsem v autě zapomněl voucher, který budu u pokladny měnit na lístky. Nu což, za blbost se platí, musím se vrátit na parkoviště a oželet návštěvu starého města. Mám to tak akorát, abych se stihnul vrátit do srazu se zbytkem party přesně v 16:30 u pokladny. Od metra je to ke vstupu do Burj Khalifa dobrá čtvrthodina ostré chůze. Na nějaké focení mrakodrapu přes ušmudlané sklo komunikačního tubusu není čas. Voucher na lístky měním bez problémů, setkání se skupinou se také podařilo. Přesně v 17:00 se přes bezpečnostní kontrolu, která Honzovi zabavila právě zakoupené jídlo na cestu, dostáváme do útrob mrakodrapu.

výtahy v nedohlednuK výtahu, který nás má vyvézt na pozorovací plošinu ve výšce 456 m nad zemí, se vine pořádná fronta. Po chvilce čekání se od okolostojících dozvídáme, že ani lidé s lístky na 16:30 nebyli dosud odbaveni. Každou chvíli kolem nás profrčí skupina s protekčními lístky Fast Track za dvojnásobnou cenu! Obyčejné lístky se na západ slunce rychle vyprodají, já jsem na zahájení prodeje číhal po několik dnů dlouho před odjezdem. Ale ti šmejdi snad prodali těch Fast Tracků nekonečné množství! Frontou se šíří reptání, které se stupňuje poté, co se dozvídáme, že jeden z výtahů nefunguje. Nešťastné hostesky se snaží frontu uklidňovat, ale moc se jim to nedaří. Je půl šesté a pohnuli jsme se jen o pár metrů. Ani nevíme, jak to máme k výtahu daleko, čelo fronty mizí v ohybu za sloupem.

Přijímáme razantní rozhodnutí, volám si hostesku a oznamuji jí, že jsme kvůli nedostatku času nuceni návštěvu ukončit a žádám navrácení vstupného. Dalších 20 minut chuděrce trvá než sežene supervisora, který jediný prý má právo nás z této pasti vysvobodit. Vede nás kolem fronty k oněm prokletým výtahům, cestou nás vyprovází spílání, výkřiky a pískání, někdo možná i nějakou tu slinu vypustil. Ani se jim nedivím, z vnějšku to musí vypadat tak, že jsem nějakým způsobem vyhádal přednostní eskort pro naší skupinu k výtahu. Ale ten míjíme a zadním východem se ocitáme zpět u pokladny.

Vracení peněz je v klidu až do té doby než zjistím, že se mi pokladní snaží ošulit a vrátit mi běžnou, nikoliv prémiovou cenu lístku. Takže zase hádání, volání supervisora, další hádání,  až se mi z těch šmejdů nakonec podařilo vyrazit plnou zaplacenou cenu, poníženou pouze o servisní poplatek 5 dirhamů.

Burj Khalífo, ty navoněná bído, už mě tu nikdy neuvidíš!!!

samé zlatoJe to jako v Harry Potterovi, zkratkou přes knihkupectví prcháme na stanici metra. Na parkovišti jsme včas, téměř ve stejnou dobu doráží Mirek s rodinou. O Burj Khalífu neměli zájem a tak si návštěvu Dubaje docela užili.

Nevím už, kdo dostal ten “báječný” nápad jít si do obchoďáku koupit ještě nějaké jídlo na cestu. Je už skoro 20:00 hodin, do odletu je jen hodina a půl, letiště je 17 km daleko a z posádky Mirkova Lanceru zbyla na parkovišti pouze Eliška.

parkoviště u obchoďákuZa dnešní večer přijímám už druhé razantní rozhodnutí, moje auto je kompletní a tak velím k odjezdu. Je to jako sestup z osmitisícovky, každý za své. Jsme bez spojení s vysílačkami, Mirkovi vyhořela autozásuvka, na poslední zbytky šťávy naviguje Roman Messiho přes mobil. Zácpa je naštěstí jen při nájezdu na dálnici, pak už to až na letiště frčí.

Auto vracím bez potíží, když je chlapík z půjčovny hotový s prohlídkou, přijíždí konečně i Mirek. Jde to ráz na ráz, já s Mirkem papírujeme, ostatní přebalují poslední zavazadlo.

Uff, bylo to o fous, na odbavení jsme poslední, do zavření přepážky zbývá pouhých 5 minut.

Do Budapešti přilétáme v 0:40, Roman s Messim mají objednaný transfer na vlakové nádraží, ostatní se snažíme něco naspat na karimatkách. Ráno Mirek s Jitkou a Eliškou odjíždí na autobusák, já s Tondou, Honzou, Hankou a Katkou letíme do Prahy, tentokrát s přestupem přes Amsterdam.

Tím naše putování po Ománu končí. Snažil jsem se své skupině představit Omán tak, jak ho vidím já a jak ho pasažéři záoceánských parníků nebo klienti cestovních kanceláří nikdy nepoznají. Doufám, že se jim můj pohled líbil a že budou na tuto dovolenou dlouho vzpomínat.

Zažili jsme nezištnou arabskou pohostinnost rozvětvené rodiny mého kamaráda Amira El Hemeidiho i neznámých lidí na ulici. Namátkou vybírám „kastelána“ hradu Jabreen nebo tajného policajta na předměstí Salalahu. Dosytosti jsme mohli vychutnávat krásy ománské přírody a to jak v horách Jebel Samhan či Jebel Shams, tak u moře na Masirahu, Musandamu či jižně od Salalahu či ve vodnatých wádí Tiwi a Shaab. Také perly arabského stavitelství jako hrad Jabreen a mešita sultána Qaboose jistě stály za návštěvu. Jak říká kolega průvodce Laky, zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně že je silný. V téhle souvislosti bych zmínil písečnou bouři na Masirahu, „sand mode“ na Fazayah beach, Hančino zranění u Ayn Garzíz či úprk z Dubaje.

Všem účastníkům chci poděkovat za hladký průběh expedice. Se zvláštním poděkováním se obracím na posádku svého vozu, Hance patří velké díky za střídání v roli řidiče a její velmi bezpečný jízdní styl, Katce a jejímu „kočičímu“ nočnímu vidění za to, že jsme nepřehlédli jediný „bump“ či směrový ukazatel a Tondovi, doyenu expedic Zirhamie, za to, že nikdy neztrácel dobrou náladu a to i ve chvílích, kdy to pro něj muselo být dosti náročné.

Zvláštní díky patří také Lukášovi, Honzovi a Mirkovi za sdílení jejich fotek. Mnohé z nich najdete v tomto deníku.

Náklady a další termín

Naše Honda Accord ujela celkem 5.349 km, spotřebovala 449 l benzínu (průměrná spotřeba tedy byla 8,39 l/100 km), za který jsme utratili 55,46 riálů (tedy 3605 Kč), na osobu pouhých 901 Kč, neuvěřitelné!!! V Ománu a Emirátech jsme strávili 14 dnů čistého času. Za tuto dobu jsme utratili na místě 10-13.000 Kč, letenka stála 4800,- a průvodcovské služby 10.000,- Celkem tak expedice vyšla účastníky na 24.800 – 27.800,- Kč.

Další termín jsem vypsal s odletem na 20.11. 2015 +- 2 dny, opět na 14 dnů. Pokud vás láká doposud málo navštěvovaná, naprosto bezpečná země, kde ještě můžete zažít nefalšovanou arabskou pohostinnost, přírodní krásy i doteky historie, neváhejte, počet míst je omezen.

Napsat komentář